Patnácté celostátní setkání PTP s AČR
Dne 10. 6. 2010 se ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá uskutečnilo XV. celostátní setkání bývalých příslušníků Vojenských táborů nucených prací – Pomocných technických praporů (PT). Akci organizoval svaz PTP ve spolupráci s AČR.
Letošní setkání mělo tradičně slavnostní ráz a bohatý program. Pozvání přijali hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, předseda svazu PTP ČR Bohumír Dufek, předseda Slovenského svazu VTNP-PTP Hviezdoslav Breburda, zástupce Konfederace politických vězňů Leo Žídek, místopředsedu Orla ČR Bořetěch Kostelka a další významní hosté. Akce se zúčastnily téměř tři stovky příslušníků svazu PTP a jejich blízkých, zástupců místní správy, samosprávy a společenských organizací a velení SOVZ Libavá.
„Každoroční setkávání pétépáků tady na Libavé má již svou tradici“, říká zástupce velitele SOVZ Libavá major Peter Gríger a pokračuje: „Území VVP Libavá je totiž posledním činným vojenským územím v republice, kde v padesátých letech vojenský tábor nucených prací působil. Dnes již na Libavé, ale i na mnohých jiných místech, nenajdeme po táborech žádné stopy. Jen vzpomínky bývalých účastníků zůstaly. Proto jejich setkávání má i v dnešní době velký význam. Nejde jen o vzpomínání na těžkou dobu jejich mládí, ale především na vzájemná setkávání kamarádů a přátel na celý život. Poutavé, mnohdy smutné životní příběhy bývalých PTP, mají zvláště pro mladou generaci, která nezažila totalitní systém neocenitelný význam.“
Pro účastníky akce hrála posádková hudba z Olomouce a po slavnostním zahájení následovalo kladením věnců u pomníku PTP na náměstí Města Libavá a krátká vzpomínka na zemřelé příslušníky PTP. Program pokračoval v nedaleké Staré Vodě, kde v chrámu sv. Anny sloužil mši arcibiskup Graubner. Odpolední setkání pokračovalo na PDA, kde byli po projevech hostí oceněni Pamětní medailí za dlouholetou spolupráci se svazem PTP pan Hviezdoslav Breburda a Josef Dřímal.
Podle majora Grígera se setkání bývalých příslušníků PTP a jejich hostů se opět vydařilo také díky spolupráci a podpoře armády ČR: „Jsem rád, že tuto akci můžeme pomoci každoročně organizovat. Účastníci se opět setkali, prožili na Libavé příjemný den. Je jenom dobře, že demokratická společnost dovede v dnešní době vytvořit prostor pro akce tohoto druhu.“
TEXT: kapitán Pavel Kočvara, tiskový a informační důstojník VeV-VA
Dne 10. 6. 2010 se ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá uskutečnilo XV. celostátní setkání bývalých příslušníků Vojenských táborů nucených prací – Pomocných technických praporů (PT). Akci organizoval svaz PTP ve spolupráci s AČR.
Letošní setkání mělo tradičně slavnostní ráz a bohatý program. Pozvání přijali hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, předseda svazu PTP ČR Bohumír Dufek, předseda Slovenského svazu VTNP-PTP Hviezdoslav Breburda, zástupce Konfederace politických vězňů Leo Žídek, místopředsedu Orla ČR Bořetěch Kostelka a další významní hosté. Akce se zúčastnily téměř tři stovky příslušníků svazu PTP a jejich blízkých, zástupců místní správy, samosprávy a společenských organizací a velení SOVZ Libavá.
„Každoroční setkávání pétépáků tady na Libavé má již svou tradici“, říká zástupce velitele SOVZ Libavá major Peter Gríger a pokračuje: „Území VVP Libavá je totiž posledním činným vojenským územím v republice, kde v padesátých letech vojenský tábor nucených prací působil. Dnes již na Libavé, ale i na mnohých jiných místech, nenajdeme po táborech žádné stopy. Jen vzpomínky bývalých účastníků zůstaly. Proto jejich setkávání má i v dnešní době velký význam. Nejde jen o vzpomínání na těžkou dobu jejich mládí, ale především na vzájemná setkávání kamarádů a přátel na celý život. Poutavé, mnohdy smutné životní příběhy bývalých PTP, mají zvláště pro mladou generaci, která nezažila totalitní systém neocenitelný význam.“
Pro účastníky akce hrála posádková hudba z Olomouce a po slavnostním zahájení následovalo kladením věnců u pomníku PTP na náměstí Města Libavá a krátká vzpomínka na zemřelé příslušníky PTP. Program pokračoval v nedaleké Staré Vodě, kde v chrámu sv. Anny sloužil mši arcibiskup Graubner. Odpolední setkání pokračovalo na PDA, kde byli po projevech hostí oceněni Pamětní medailí za dlouholetou spolupráci se svazem PTP pan Hviezdoslav Breburda a Josef Dřímal.
Podle majora Grígera se setkání bývalých příslušníků PTP a jejich hostů se opět vydařilo také díky spolupráci a podpoře armády ČR: „Jsem rád, že tuto akci můžeme pomoci každoročně organizovat. Účastníci se opět setkali, prožili na Libavé příjemný den. Je jenom dobře, že demokratická společnost dovede v dnešní době vytvořit prostor pro akce tohoto druhu.“
TEXT: kapitán Pavel Kočvara, tiskový a informační důstojník VeV-VA
.jpg){kind=small}
Přidejte komentář...
Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou – 3. díl
Přinášíme vám závěrečnou část textu historika Jiřího Bílka, který vyšel v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství a je věnován 60. výročí zrušení posledních pomocných technických praporů. Tato část se soustřeďuje na otázku konkrétního pracovního nasazení vojáků a také na závěrečnou fázi existence PTP.
„Děvečky pro všechno“
Hlavním a jediným „bojovým úkolem“ PTP i TP byla pracovní činnost. Vyznačovala se značnou různorodostí a velmi rozdílné byly také podmínky, v nichž probíhala. V zásadě ji lze rozdělit na dva hlavní druhy. Prvním byla tzv. práce v režii vojenské správy neboli činnost ve vojenských výcvikových táborech (prostorech), obvykle v podřízenosti velitelství ženijního vojska. Podílel se na ní jen velmi malý počet vojáků PTP, jejichž ubytovací, stravovací, hygienické i další podmínky byly obvykle jen provizorní a patřily k těm nejhorším, navíc ve VVT byli dokonale izolováni.
Jejich materiální i další potřeby plně zajišťovala vojenská správa, vojáci nedostávali kromě služného a někdy i příplatků za ztížené pracovní podmínky žádnou jinou odměnu nebo mzdu. Vykonávali nejtěžší zemní i další práce a ženijní jednotky, k nimž byli přiděleni, je často využívaly jako „děvečky pro všechno“, tj. přenesly na ně veškerou „nevojenskou“ činnost. Část „pétépáků“ využívaly také Vojenské lesy a statky ke kácení stromů, jejich stahování a dalším pracím.
Naprostá většina PTP i TP byla nasazena jako výpomoc u vojenských stavebních i dalších podniků nebo v hlubinných a povrchových dolech. Jednodušší byla situace u těžkých praporů v tom, že zůstávaly organickými jednotkami, měly zpravidla jedno pracoviště (důl) a také velení v místě nasazení, což do jisté míry snižovalo možnosti svévole nižších velitelů a jejich přílišnou vstřícnost k požadavkům zaměstnavatele. Současně ale vládl v místě ubytování (obvykle táborech obehnaných zdí) vojenský režim, tj. konaly se výcvik a nástupy, vykonávala strážní služba, na pracoviště i zpět se chodilo v sevřeném útvaru, na bráně byla stálá dozorčí služba pouštějící ven jen vojáky s vycházkou a kontrolující jejich návrat apod. Plusem bylo většinou lepší ubytování, stravování i hygienické podmínky či možnost lékařské péče v praporní ošetřovně nebo v závodní ordinaci. Toto zabezpečení spolu s pracovním oděvem, pomůckami a nástroji zajišťoval zaměstnavatel, který si vynaložené prostředky strhával z mezd vojáků vyplácených vojenské správě.
Doly a stavby
Z počátku byli „pétépáci“ po krátkém školení věnovaném především bezpečnosti práce hned druhý nebo třetí den po nástupu k jednotce přidělováni jako tzv. folovači k havířům, neboli dělali jim pomocníka nakládajícího ručně vyrubané uhlí do vozíků. Pro mladé chlapce, kteří drželi velkou lopatu poprvé v ruce, bylo prakticky nemožné ihned plnit normy (šlo o zhruba 2 až 3 tuny naloženého uhlí za směnu), proto si na ně horníci zainteresovaní na výkonech stěžovali. Pomocník musel nakládat uhlí i po směně a vyfárat mohl až poté, co splnil plán nebo normu. Také v období závodních dovolených nebo vysoké nemocnosti horníků museli vojáci nastupovat na mimořádné či prodloužené směny trvající 10 až 16 hodin. Po zapracování vytvářeli vojáci vlastní kolektivy vedené buď zkušenými havíři, nebo instruktory z řad vojáků-horníků, které obvykle dosahovaly lepších výsledků než civilní kolektivy, což opět zavdávalo příčinu k ne právě přátelskému vztahu horníků k vojenským pracovníkům. Vojáci byli také nasazováni na nejtěžší a nejnebezpečnější pracoviště, fárali i do těch největších hloubek. Bylo to opravdu kruté k mladým i starším mužům, kteří v dolech strávili většinou víc než jen dva roky základní služby.
Lehké prapory byly až na výjimky nasazeny ve vojenském stavebnictví a také jejich ubytování, stravování apod. zajišťoval zaměstnavatel, obvykle pomocí různých provizorií. Zatímco velitelství zůstávalo v posádce vzdálené i stovky kilometrů, u podniků i na jednotlivých pracovištích byly nasazeny jednotky v síle čety nebo družstva (ale i dvou nebo pěti vojáků), výjimečně i roty. Záleželo na nižších velitelích, jaké ubytovací, stravovací, pracovní a další podmínky budou jejich nadřízení mít. Stavební podniky pohlížely na „politicky nespolehlivé“ jako na levnou a v podstatě bezprávnou pracovní sílu, nasazovaly je na čtrnácti i šestnáctihodinové směny, dávaly jim ty nejpodřadnější, nejtěžší a nejnebezpečnější práce. Vyskytly se dokonce případy, kdy civilní pracovníci přestali po příchodu vojáků pracovat s tím, že „ti lumpové musí plnit plán i za ně“. Později po zaškolení vykonávali vojáci pod vedením mistrů nebo instruktorů i odborné práce jako zdění, omítání, obklady apod.
Podmínky na jednotlivých pracovištích se lišily někdy i dost výrazně, ale jen málokde je bylo možné označit za dobré. Velitelé ztráceli přehled, kde všude jejich podřízení pracují, velmi časté byly mimořádné směny v době osobního volna, obvykle v sobotu odpoledne a v neděli, kdy vojáci vykládali železniční vozy s cementem a dalším stavebním materiálem, aby se od pondělí mohlo pracovat.
Vojáci lehkých PTP byli také dáváni k dispozici civilním podnikům a pomáhali rovněž v zemědělství. Někteří prošli mnoha různými pracovišti a pracemi, jiní strávili svou službu u PTP na jednom místě. Díky jejich dřině vyrostl nejen bezpočet kasáren, skladů, letišť a dalších vojenských objektů „od Šumavy k Tatrám“, ale také vojenské nemocnice a vojenská rekreační zařízení a především celá sídliště bytů pro vojáky z povolání i občany v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Plzni, Brně, Olomouci, Bratislavě, Banské Bystrici, Košicích i dalších městech včetně občanské vybavenosti. Stavěli rovněž velké investiční celky v Přelouči, Martině, Kružberku, Hronseku i jinde, budovali železniční tratě, silnice a mosty, kopali studny, pracovali v kamenolomech i při těžbě písku.
Mzdy a výplata peněz
Za svou práci dostávali vojáci těžkých i lehkých praporů mzdu, která byla vyplácena podniky na účet vojenské správy. Ta z ní srážela zákonné částky (pojištění, daň) a tzv. režijní položku, která u PTP činila 90 Kčs denně pro vojáky klasifikace E a 50 Kčs pro ostatní; sloužila k úhradě výdajů na ubytování, vystrojení, stravování a další náležitosti vojáka (podle Branného zákona vše měla armáda poskytnout bezplatně) a dokonce se z ní hradilo i služné vojáků. Po odečtení vyživovacích příspěvků pro rodinné příslušníky a dalších případných srážek byl zbytek rozdělen na dvě poloviny, z nichž jedna byla uložena na vkladní knížku vedenou na jméno vojáka u Státní spořitelny, druhá byla spolu se služným a dalšími náležitosti vyplacena v hotovosti. Vkladní knížka byla uložena u velitele nebo staršiny jednotky a voják bez jejich souhlasu nemohl s vkladem disponovat.
Výplata mzdy však byla vázána na splnění určitých podmínek, především na splnění či přesněji překročení plánu: u lehkých PTP na 120 procent (u tzv. kulackých dokonce na 130 procent), u těžkých PTP pod zemí na 90 a na povrchu na 100 procent. Při práci v časové mzdě musely lehké PTP plnit výkonové normy na 150 procent a těžké na 100. I když byly tyto podmínky splněny, neměl na výplatu mzdy nárok ten voják, který se provinil proti vojenské kázni, což se dalo snadno zneužít – a také zneužívalo, protože z takto ušetřených peněz byly vypláceny odměny pro velitele.
Mzdy „pétépáků“ byly značně odlišné. Podle údajů dochovaných pouze pro rok 1952 činila průměrná měsíční mzda vyplacená v hotovosti u lehkých PTP 784 Kčs (stejná částka byla uložena na vkladní knížku), u těžkých praporů 2440 Kčs. Většina vojáků však na průměr nedosáhla, protože ho zvyšovali ti, kteří měli nadprůměrnou mzdu – u lehkých PTP byla nejvyšší měsíční mzda 16 500 Kčs, u těžkých 40 000 Kčs. I ty nejvyšší částky na vkladních knížkách však znehodnotila měnová reforma v červnu 1953, kdy byly vklady „pétépáků“ přepočítány tím nejméně výhodným poměrem 30–50:1.
Soumrak a konec „pétépáků“
Po vytvoření tří těžkých technických praporů k 1. červenci 1953 dosáhly vojenské pracovní jednotky svého početního vrcholu – ve 20 PTP (14 lehkých a 6 těžkých) a 9 TP (6 lehkých a 3 těžké) sloužilo téměř 35 000 mužů, z nichž okolo 15 000 mělo klasifikaci E. Šlo o obrovský rezervoár pracovních sil, které „mohou být nasazovány kdykoliv a kdekoliv“, jak přiznávalo velení armády.
Armáda (ale také národní hospodářství) nechtěly o tyto většinou už dobře zapracované horníky, stavaře i další řemeslníky přijít, a proto ve chvíli, kdy bylo vzhledem k částečně změněným podmínkám po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda zřejmé, že jejich kárný charakter je nadále neudržitelný, hledalo způsob, jak tyto jednotky jako pracovní dál zachovat a udržet i zisk, který vojenské správě přinášely. K výstavbě nových PTP a doplňování stávajících nebyl k dispozici dostatek „politicky nespolehlivých“, ať již branců či vojáků v záloze. Proto bylo rozhodnuto soustředit „éčkaře“, které bude třeba nadále izolovat, v několika málo PTP a ostatní pomocné technické prapory přeměnit na technické.
Reorganizace byla připravena k 1. listopadu 1953 a předcházela ji velká prověrka „výsledků převýchovy“ – ti „převychovaní“, kteří odsloužili nejméně 24 měsíců základní služby, byli propuštěni do civilu, obvykle s podmínkou podepsání závazku pracovat po dobu několika let v hornictví nebo stavebnictví. Zbývající „éčkaři“ byli z větší části zařazeni do zbývajících PTP, někteří zůstali ve svých původních praporech reorganizovaných na technické. Ke stejnému datu bylo sedm lehkých PTP (51, 53., 59., 60., 61., 64. a 66.) a tři těžké (II., VI. a V.) přejmenováno na technické, 5. a 6. TP byly předány do podřízenosti velitelství ženijního vojska. Na konci roku 1953 tak existovalo už jen 10 PTP (7 lehkých a 3 těžké) a 17 TP (11 lehkých a 6 těžkých), početní stav jednotek se nezměnil.
Nastoupený trend pokračoval – k 1. lednu 1954 byly zrušeny 54. a 62. PTP a k 1. březnu došlo k celkové reorganizaci vojenských pracovních jednotek: 52., 13. a 14. PTP byly přeměněny na technické, 63. PTP byl zrušen a stavební vojenské pracovní jednotky byly podřízeny velitelstvím tří pracovních skupin s velitelstvími v Praze, Dvoře Šternberku a Rajhradě, báňské řídila 55. technická skupina v Orlové. Dva prapory (7. TP a 57. PTP) podléhaly přímo VVPJ. Od března 1954 tvořilo vojenské pracovní jednotky celkem 23 praporů: 14 lehkých (z toho 3 PTP) a 9 těžkých (z toho 1 PTP). Sloužilo v nich okolo 30 000 mužů, klasifikaci E měly necelé 3 000 z nich.
Po rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ z 26. dubna 1954 o zrušení klasifikace E a výjimečných vojenských cvičení byly k 1. květnu poslední čtyři PTP reorganizovány na technické. V té době měly 57., 65., 67. a 68. PTP zhruba 4 000 mužů, z nichž 2 700 bylo „politicky nespolehlivých“; asi tisíc z nich představovali muži povolaní na výjimečné cvičení. Všichni, kteří měli odslouženo nejméně 24 měsíců základní služby spolu s vojáky na výjimečném cvičení, byli v průběhu června a července propuštěni do zálohy, velká část po nátlaku a výhrůžkách, že na vojně jinak zůstanou dál, podepsala závazky k práci v hornictví a stavebnictví. Většina odsloužila více než dva roky základní služby, někteří bezmála čtyři, muži na výjimečném cvičení i dva.
Jejich další osudy byly značně odlišné – menší část neměla v civilním životě problémy a někteří dokonce dostudovali a zastávali vedoucí místa, většina ale zůstala dál „nespolehlivá“ a byla po nějakou dobu sledována. Jejich „Kainovo znamení“ však ani potom nezmizelo, ale připomnělo se pokaždé, když mohli získat vedoucí místo nebo lepší zaměstnání, či ve chvíli, kdy děti chtěly jít na studia. Setkávali se dál s nedůvěrou i různými obstrukcemi, ústrky a šikanováním.
Vojenské pracovní jednotky byly přejmenovány na vojenské technické jednotky, které dál pracovaly v dolech, ve stavebnictví i na dalších místech a byly i nadále používány k perzekuci tzv. kádrově závadných. Hlavním i jediným „bojovým úkolem“ pro ně zůstala práce. Jejich příslušníkům se dál říkalo „pétépáci“ a toto pojmenování přežilo až do konce osmdesátých let jako označení pro všechny vojáky, kteří vykonávali pracovní činnost – ať již v rámci výcviku (silniční a železniční vojsko), nebo formou brigád, např. při sezonních pracích v zemědělství. Proto se můžeme setkat s tvrzeními, že někdo sloužil u „pétépáků“ i desetiletí potom, co PTP přestaly existovat. Svým způsobem má pravdu a současně se naprosto mýlí…
Některé mýty o PTP
Číslování perzekučních jednotek v zemích sovětského bloku na sebe navazovalo. To ukazuje, že jejich výstavba byla řízena z Moskvy.
Není to pravda. Číslování jednotek na sebe nenavazovalo, a ačkoliv jejich vznik vycházel ze vzoru obdobných jednotek v Rudé armádě, z Moskvy řízen nebyl. U nás dostaly první PTP čísla 51-54 proto, že se kalkulovalo s možností vytvořit z nich zvláštní ženijní pluk 5. Pak už se v číslování pokračovalo.
Počítalo se s tím, že PTP budou nasazeny na Sibiři. Velitelé tím často vyhrožovali.
Není to pravda. S nasazením PTP mimo území státu se nepočítalo ani v případě války, protože by převzaly řadu ekonomických úkolů v týlu. V míru by se zase bez nich těžba uhlí i stavebnictví zhroutily. Velitelé vyhrožovali i dalšími věcmi, které nebyly pravdivé.
Pojmenování „černí baroni“ vzniklo podle barvy výložek vojáků.
Není to pravda. Černé nárameníky mělo také ženijní vojsko, navíc od 1. května 1951 byla pro PTP i TP určena jako barva nárameníků pro služební a pracovní stejnokroje zelená. Černé nárameníky zůstaly jen u vycházkových uniforem, ale stejnou barvu měli rovněž příslušníci ženijního vojska.
Pojmenování „černí baroni“ vzniklo na základě toho, že vojáci těžkých PTP měli vysoké mzdy a mohli si dovolit hlavně v hospodách hodně utrácet.
Nelze to vyloučit, ale ne všichni vojáci pracující v dolech měli vysoké mzdy, navíc toto pojmenování vztáhl M. Švandrlík na lehké „pétépáky“. Oni sami zkratku PTP tlumočili jako „politicky trvale podezřelý“. Pravděpodobnější je, že nejprve „baróni“ a později „černí baróni“ si začali říkat „pétépáci“ na dole Hedvika, kteří po vyfárání ze směny se snažili dostat do místní kantýny na pivo a preclíky, ale byli naháněni do čekajícího autobusu slovy „Nezdržujte, baróni!“, „Tak jdeme, baróni!“ či „Hejbněte kostrou, baróni!“ Nebylo však příliš rozšířené ani u těžkých PTP, v lehkých se nepoužívalo vůbec.
„Ve Hvězdově… byli staří pétépáci. Nejstaršímu z nich bylo 84 let! Jiný byl bez ruky, další úplně hluchý atd. Když nastoupili do Hvězdova, každý den z nich prý čtyři zemřeli rozčilením.“
Není to pravda. Mužů povolaných na výjimečné vojenské cvičení starších 50 let byl velmi malý počet, nejstarší nalezený v dokumentech oslavil 57. narozeniny. Záložníci (ale i branci) s těžšími tělesnými vadami jako ztráta končetiny nebyli povoláváni, mj. i proto, že jako invalidé byli zbaveni branné povinnosti.
Jiří Bílek
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Svazy sdružující bývalé ‚pétépáky‘ končí. Členové jsou již příliš staří
Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako „pétépáci“, ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).
Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po „pétépácích“.
Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.
Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. „Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku,“ poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.
Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.
Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.
Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a „převychovat“ v duchu potřeb komunistického režimu.
Podle Růžičky „pétépáky“ využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.
„Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu,“ řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků“ a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/svazy-sdruzujici-byvale-petepaky-ukonci-kvuli-veku-svou-cinnost-p94-/zpravy-domov.aspx?c=A160927_141331_ln_domov_sij
Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako „pétépáci“, ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).
Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po „pétépácích“.
Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.
Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. „Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku,“ poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.
Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.
Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.
Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a „převychovat“ v duchu potřeb komunistického režimu.
Podle Růžičky „pétépáky“ využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.
„Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu,“ řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků“ a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/svazy-sdruzujici-byvale-petepaky-ukonci-kvuli-veku-svou-cinnost-p94-/zpravy-domov.aspx?c=A160927_141331_ln_domov_sij
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Vánoční zamyšlení Fr. Možného
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
18.8.2009 - Odhalení pamětní desky v ÚVN v Praze.
22.08.16
2 fotky - Zobrazit album
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Zdeněk Sternberg
Hrabě Zdeněk Sternberg není politický vězeň. Je ukázkovým příkladem pronásledovaného šlechtice, který byl za svůj život několikrát svědkem různě úspěšných politických úkladů o rodový majetek. Ačkoli pomohl řadě lidí nelegálně za hranice, politickému žaláři po roce 1948 unikl. Jeho příběh však s politickou realitou propojil podobně (ne)známý fenomén doby: jako voják sloužil od 1. října 1950 do prosince 1955 pět let u Pomocného technického praporu jako horník na dole Gottwald u Duchcova, později na Velkodole čs. armády v Karviné. Po návratu do civilu působil dvanáct let jako kulisák a zástupce jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně. Později emigroval do Rakouska a po roce 1989 se vrátil zpět do ČR. Náš rozhovor se uskutečnil v jeho stávajícím bydlišti – na hradě Český Šternberk.
„Cesta z Duchcova do Karviné trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili typický zápach z koksoven. Zjišťovali, jsme kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet ‚Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!' Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty".
Redakčně upravený rozhovor se Zdeněkem Sternbergem
Tazatel: Tomáš Bouška
Pane hrabě, kdy a kde jste se narodil a jaké jsou vzpomínky na Vaše dětství?
Narodil jsem se v roce 1923 v Praze, což bylo z pohledu naší rodiny novum, protože dokonce moje starší sestra se ještě narodila tady ve Šternberku. To už bylo trochu modernější, v sanatoriu. Byl jsem čtrnáct dní v Praze. Poté mě převezli sem. Tady jsem prožil celé dětství. Trvale jsem tu bydlel až do věku čtrnácti let, kdy jsem začal chodit na gymnasium v Praze. Do té doby jsem vůbec do školy nechodil. Byl jsem vyučován soukromně doma. Jezdil jsem jeden pan řídící, který mě vyučoval. Chodil jsem pak v pololetí a na konci roku skládat zkoušky do místní školy. Pak na gymnáziu jsem byl jako privatista v Arcibiskupském gymnasiu v Bubenči. Tady byl profesor, který mě vyučoval, takže do tercie jsem byl stále soukromý žák. Od kvarty jsem pak bydlel u jednoho strýce v Praze na Malé straně a chodil jsem do reálného gymnázia na Smíchov. Tam jsem pak maturoval.
Přesné datum narození?
15. srpen 1923.
Jaké jsou Vaše vzpomínky na válku?
Velmi dobře si vzpomínám už na rok 1938, kdy došlo k mobilizaci a k té podzimní krizi. Vzpomínám si, že poprvé, což bylo úplně neznámo, bylo v Praze nařízeno zatemnění a všichni obyvatelé museli mít plynové masky. Okenní tabulky byly zalepené proti tříštění skla apod. Byla obava, že dojde k válečnímu střetu. Poté si dobře vzpomínám na náladu, „my se nedáme". To odhodlání. A pak to zklamání a ta rezignace, když došlo k podpisu mnichovské dohody, k těm známým událostem. Na to si přesně vzpomínám. Tehdy už jsem chodil do gymnázia a právě tak si vzpomínám na rok 1939. To jsme se šli podívat ze zvědavosti s několika spolužáky na Václavské náměstí, když 15. března Wehrmacht obsadil Prahu. Dobře si vzpomínám na to klima tehdy, padal mokrý sníh. Také reakce Pražáků, kteří stáli po okraji silnic a hrozili a nadávali, což bylo zcela nezvyklé.
Vy jste se aktivně zapojoval do odboje?
Ne, já jsem byl tehdy v Praze zaměstnán v Okresní jednotě živnostenských společenstev. To byla víceméně zájmová organizace řemesel. Organizace měla kanceláře v pražské Koruně, takže jsem z okna viděl na Václavské náměstí a sledoval jsem začátek toho Pražského povstání. Chodil jsem denně domů na Malou stranu. Bydlel jsem na Újezdě, chodil jsem samozřejmě pěšky, protože tehdy žádný provoz nebyl. Přímo jsem se nezapojoval do nějakých bojů, protože ten odboj v roce 1945 se značně přehání. Ono se vlastně vůbec nic nedělo. Prostě nějací ti tzv. revoluční gardisté v těch pozdějších dnech kolem osmého se objevovali a začali střílet z oken, obvykle na nic. Pak teprve si vzpomínám, když přišli Vlasovci, vojáci generála Vlasova. Němci zmizeli 9. května, ten slavný den byl v Praze absolutní klid. Tam se vůbec nic nedělo. Takže nějaké bojové zásahy v Praze už nebyly, bylo po všem.
Jaká byla atmosféra té doby? Jak se stavěli Češi k té nově nabité svobodě?
Atmosféra byla pro mě překvapivá, protože docházelo k hrozným krutostem. Vzpomínám si, že němečtí muži v Praze už téměř nebyli. Ti byli všichni na vojně nebo v zajetí. Ti pražští Němci, to byli staří lidé anebo děti. Takže například jsem viděl vyvádět z bytu u Národního divadla staré lidi a házet je přes zábradlí do Vltavy. Nebo věšet za nohy a říkat: „to je gestapák" a pod ním udělat ohýnek, pověsit ho na kandelábr. To byly hrozné věci, co se děly. Tehdy jsem byl natolik naivní, že jsem nemohl pochopit, že náš národ je schopen takových krutostí. To na mne hrozně působilo. Nebyl proti tomu žádný zásah, přestože už do jisté míry vládl řád, byla provizorní vláda. To se nechalo živelně vyvíjet. Na mne to působilo velice negativně. Na to si vzpomínám, to byl zážitek. Bylo mi dvacet dva let.
Ucházel jste se po válce o vysokoškolská studia?
Zapsal jsem se hned, tuším, na zimní semestr 1945 na Právnické fakultě. Tam bylo strašně žáků, studentů. To bylo od roku 1939 nebo 1940, kdy Neurath, říšský protektor, zrušil české vysoké školy. Ty maturanti byli nadržení za čtyři, pět let. Ze začátku tam bylo, tuším, několik tisíc studentů. Studoval jsem celou tu dobu třetí republiky, od roku 1945 do roku 1948. Pak mě vyloučili, jakmile začaly studijní prověrky. To jsem udělal takovou zvláštní věc. Důvod vyloučení byl vždy z důvodů studijních, že třeba někdo nedodržel přiměřené lhůty nebo často opakoval nebo byl věčný student. Ale já měl všechny náležitosti splněné, takže jsem se odvolal k ministerstvu školství. Mezitím jsem byl vyloučen. To trvalo dost dlouho a měl jsem nastudované dva předměty na dvě zkoušky, na dvě rigoróza. Když jste student, víte dobře, že když časově jste na něco připraven, tak prodlením ta paměť postupně mizí, když se stále neopakuje. A náhodou byl na děkanství zaměstnán jeden bývalý spolužák z gymnázia. Jmenoval se Havelík. Šel jsem za ním a řekl jsem: „Prosím tě, najdi mi můj index, který jsem musel odevzdat jako vyloučený student a já si složím zkoušku. Ten profesor o tom nemá tušení, kdo je vyloučený a kdo ne." Tak on mi to vydal, já jsem zašel, tuším to bylo obchodní a směnečné právo, složil zkoušku, profesor mi tam napsal podpis a datum a vrátil jsem to Havelíkovi. Takže jsem jako nestudent složil zkoušku. Po nějakém půlroce jsem byl znovu přijat. Bylo překvapivé, že na ministerstvu školství tomu odvolání vyhověli. Já jsem byl prakticky hotov, to byly tehdy ty dílčí zkoušky. To byly takové úlevy po válce.
Po únoru to začalo být velice nebezpečné. Já jsem se navíc zabýval dost nebezpečnou ilegální činností a nakonec jsem byl přímo varován jedním známým důstojníkem, který náhodou někde na ministerstvu vnitra nahlédl do nějakého spisu. Ten mně řekl: „Prosím Vás, radši dneska než zítra zmizte odsud!" Měl jsem v úmyslu zmizet, protože dva bratři už byli venku. Ta cesta přes Šumavu, přes Tachov, kterou jsem zprostředkovával různým osobám už tehdy nefungovala, ale byla jiná možnost. Tehdy byly všelijaké banánové republiky, které za peníze vydávaly falešné pasy a vstupní víza z jižní Ameriky. Tak jsem zajel do Českého Šternberka, kde byli rodiče a řekl jsem mému otci a rodičům, že bohužel musím zmizet, že je musím opustit. Pamatuji se, že z toho byli tak zkroušení a konsternovaní. Otec nešťastný. Spontánně jsem se rozhodl, že nepůjdu pryč, abych jim neubližoval. Protože už byla pryč první starší sestra, dva bratři a pak už byli samé malé děti. Takže jsem zašel za jedním známým plukovníkem z ministerstva obrany, kterého jsem znal ze soukromých vztahů, z nějaké společnosti. Tomu jsem řekl, jestli by mohl zařídit, abych byl povolán prvního října na vojnu k výkonu prezenční služby, abych zmizel z povědomí. On se hrozně divil a říkal: „Každý po mně chce vždycky odklad, Vy máte studijní odklad a přitom chcete na vojnu." On asi pochopil, o co jde. Zrovna se chýlil podzim, bylo to někdy v září. Dostal jsem skutečně svolávací lístek, ostříhán na dva milimetry, jak byl tehdy předpis. Prvního října jsem narukoval k druhému „dělostřeleckému" pluku do Litoměřic, kde jsem byl, nevím už přesně, asi tři týdny nebo měsíc jako normální voják v prezenční službě. Pak mě a řadu dalších vybrali a poslali do těch známých pomocných táborů technických prací, PTP. Takže jsem už někdy v listopadu nastoupil v Hrdlovce u Duchcova do útvaru PTP na důl, který se už tehdy jmenoval prezident Gottwald. Předtím se jmenoval důl Alexandr. Tam jsme pracovali. Ranní, odpolední, noční směny se střídaly. Pamatuji se, že dole pod zemí se to dalo poměrně vydržet, ale pak jsem byl přeložen na povrch na plnění vagónů pod třídírnou. To byla příšerná dřina. To si člověk nemohl určit tempo práce. Z třídírny se sypal mour, který se shromažďoval v rezervoáru, a když to bylo plné, protože ten dole pomalu dělal, tak se zastavila třídírna a těžní věž a byl z toho šílený malér. To byla práce! Vzpomínám si, že to bylo nejhorší. Za šichtu jsem naplnil asi osm vagónu, které se musely urovnávat, a musela se dodržovat přesně váha, kolik tun tam smělo být. To bylo napsané křídou na vagón. Pak se ten vagón musel odtlačit tzv. šíbrem až na váhu a tam bylo buďto moc nebo málo. Takže se muselo na střechu té váhy a buďto z toho přiložit anebo shodit dolů. Mezitím už se tam naplňoval ten rezervoár, tak zpátky pro další prázdný vagón, zatlačit, vylézt nahoru. A tak to šlo osm hodin. Člověk byl téměř mrtvý, když to skončilo. To je ale mimo téma, co říkám.
Pak prvního května nebo koncem dubna byl denní rozkaz všechno zabalit a pěšky do Duchcova na nádraží. My jsme nevěděli, co se děje. Tam stál dlouhý vlak, samé dobytčí vagóny, tzv. hitláky. Nastoupit, do každého vagónu patnáct mužů. Zavřely dveře. Na zemi byla sláma. Po nějaké době se to rozjelo. Nevěděli jsme, kam se jede, vůbec nic. Bylo tam takové okénko, ovšem výše než člověk dohlédl nebo mohl vykouknout ven, když stál. Musel na dřevěné kufry, jak byly tehdy ty tzv. vojenské kufry. Tak jsme se dívali, kam to jede. Občas to zastavilo někde. To jsme pak stály třeba tři, čtyři, pět hodin na nějakém seřaďovacím nádraží. Pak nám tam dali stravu. Pamatuji se že, každý dostal konzervu se sardinkama, ale nic k tomu. Teď se to otevřelo, každý snědl celou konzervu. Efekt si dovedete představit, co se dělo. A my jsme nemohli ven, takže kapesními noži se vyhloubil do podlahové fošny otvor, abychom měli improvizovanou toaletu. Cesta z Duchcova do Karviné, kde jsme nakonec skončili, trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili ten typický zápach z těch koksoven. Tak jsme zjišťovali, kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet „Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!" Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty, protože nás bylo celkem tak osm set, na Velkodůl československé armády, závod Františka. To byl ten můj. Tam na dvoře rozestupy a tam chodili „štajgři" a vybírali podle konstituce, jak se zdáli, tak toho si vzali, jako na otročím trhu ve Spojených státech v 19. století, přibližně. Mě vybrali na noční směnu. Dostali jsme takové známky z plechu na důlní lampy. Ranní směna byla kroužek, odpolední směna byl čtverec a noční byl trojúhelník. To se v lampárně za to vyfasovala lampa. Takže hned druhý den jsem fáral. Ovšem tam byly úplně jiné podmínky. V tom hnědém uhlí na severu Čech bylo velké vedro. Tam to všude hoří, ne plamenem, ale žhne to. Dole je šílené teplo. Zatímco tam byla teplota normální, ale zase příšerná prašnost. A také to dolování bylo v Karviné trošku méně moderní. To bylo ještě tradiční, skoro všechno ručně. Samozřejmě zase jsem si musel pomalu zvykat na ty situace. Sloje byly sto osmdesát maximálně, nahoře kámen, dole kámen, až šedesát centimetrů. Taky jsem tam chvíli dělal. To byly sloje, kde se lezlo po břiše takových dvacet, třicet metrů až na místo pracovní. Pak se na břiše s tou sbíječkou mlátilo do stěny. To byl tzv. hajer, jak tomu říkali a „folovač" vedle něj měl malou lopatku a zase vleže vykutané házel na dopravní pancíř. Tam jsem taky dlouho nebyl, byl jsem pak odvelen také na povrch. Dělal jsem v třídírně. To byla taky práce, na které si ani nemůžete téměř odskočit na stranu, musíte tam být, protože se to točí a jede to. Každý hmat, pořád to samé. Dělal jsem tam dost dlouho a pak jsem jeden čas dělal u narážečů u šachty.
Byl jsem tam jako „pétépák" dva roky a tři měsíce. Pak mě tam začali, nejenom mě, ale mnoho jiných, dost intenzívně nutit podepsat závazek. Dokonce tam byli nějací estébáci, kteří mě při tom přesvědčovacím aktu říkali: „My na Vás ledacos víme. Tak by bylo z Vaší strany rozumné, kdybyste nedělal potíže." Takže já jsem pak podepsal další tři roky. Dělal jsem tam pak do roku 1955. Takže od 1. října 1950 do prosince 1955.
V roce 1950 jste se rozhodl vstoupit dobrovolně do tehdejší Československé armády. Vy jste určitě už v té době tušil, že jako příslušník Vaší rodiny budete mít problémy. Jak jste tu atmosféru prožíval?
Občas se zdá, že to byla nečekaná, nevídaná změna, ale spíš to nevídané, překvapivé bylo období v našem životě, kdy se nám dařilo dobře. Už v v roce 1942, nás vyvlastnili Němci. Zapečetili všechny místnosti, jenom malý byt tady zůstal. Byl tu vnucený správce, to byl esesák. Nesměli jsme například do Dvora, do Šternova nebo na Brtnici do Lesního úřadu. Neměli jsme vůbec prostředky, nebyly peníze. Z jednoho dne na druhý nebylo nic. Otec převzal takovou funkci, tehdy už se začala stavět dálnice D1, tak na tom pracovišti vydával stroje a hlídal, aby dostal nějaké peníze na obživu rodiny. Matka chodila na naše pole krást brambory nebo trhat jablka ze stromu, což bylo přísně zakázané. To byla válka. Pak došlo k majetkové restituci v roce 1945. To se trošku zotavovalo. Ovšem demokracie v té době byla v uvozovkách, jak je o té době známo. Protože jsme věděli, co se dělo už za války, když se Beneš najednou z Londýna odebral do Moskvy a tam do vlády přijal Gottwalda a Kopeckého a Ďuriše atd. Vládní program a revize pozemkové reformy, znárodnění těžkého průmyslu, bankovnictví, to se vědělo už koncem války, kam to spěje. Pak došlo k Vítěznému únoru, který jsem také bezprostředně prožil, protože jsem byl účasten té studentské demonstrace na nádvoří Hradčanském. Neprodleně potom začaly tvrdé zásahy, kdy zavřeli řadu mých známých. Pak došlo k faktickému vyvlastnění tady toho majetku. To bylo zase obdobné jako v době protektorátu. Najednou nebylo nic. Jediná výjimka byla v tom, že se přimluvili místní lidé, velmi intenzívně. Dokonce jsem byl u toho.
Krátce to vylíčím: Prostě přijela komise z Prahy, která měla oficiálně provést konfiskaci majetku. Nahoře asi sedm lidí z různých ministerstev, zemědělství, kultury atd., a pak nějací straničtí funkcionáři z okresu, místní předseda KSČ Českého Šternberka, můj otec a já. Ze zvědavosti jsem stál v pozadí, abych poslouchal, co se bude dít. Ten předseda tam předně přečetl vyvlastňovací výměr. Pak se přihlásil místní předseda a začal tam tím vesnickým jednoduchým způsobem říkat, že ten hrabě je hodný člověk a kdyby on ty věci tady neshromáždil, tak nemáme co znárodňovat a že by ho tady hned měli udělat kastelánem, protože on to všechno zná. Ty hned na něj vylítli: „Co si myslíš soudruhu, my jsme ve fázi zostřeného třídního boje a takovéhle nesmysly tady chceš na nás!" A on: „No ne, vy vždycky říkáte vůle lidu a já tady zastupuju vůli lidu. Chci to za naše občany!" Oni nakonec poslali otce a mě za dveře, což bylo také kuriózum, protože jsme byli ve vlastním bytě. Chvíli se radili a pak nás pustili dovnitř. Zeptali se otce, jestli by byl ochotný převzít funkci kastelána na hradě v Českém Šternberku. Otec řekl, že jo. Dopoledne byl majitel a odpoledne státní správce. Od té doby tady dělal kastelána, asi deset let. Což bylo požehnání boží, protože v té době se nejvíce rozkrádaly majetky na těch objektech, protože než byly inventární soupisy, tak věci často mizely. Tady se nic neukradlo. Otec tady zůstal a prováděl turisty. To nebyl ještě takový zájem, jako je to teď. A bída hrozná. Pamatuji se, když matka neměla vůbec nic, děti už většinou byli porůznu zaměstnané. Samozřejmě nikdo z mých sourozenců nemohl na střední školu. To bylo všechno vyloučené. Když pak otec šel do důchodu někdy v roce šedesát nebo šedesát dva, tak jeho důchod byl 321 korun měsíčně. To měl on a moje matka dohromady.
To říkám na vaší otázku, jak to působilo. Já jsem předtím říkal, že to byla rutina našeho života, tyto situace. Samozřejmě u rodičů, otec se narodil v roce 1888 a zažil Rakousko-Uhersko, slávu ve Vídni. Rodiče jeho tam jezdili na zimu do paláce Šternberků, ten společenský život. Pak První světová válka jako Savojský důstojník na frontě, čtyři roky. To byly zvraty, ale pak skončila i První republika, přičemž začátek První republiky také nebyl přátelský. Vídeň, Řím a šlechta, to bylo to nejhorší. A pozemková reforma. Začátkem dvacátých let vyvlastnili velkou část zemědělské půdy. Zrušili šlechtické tituly apod. Takže jak jsem říkal, spíš bylo překvapivé, když došlo například v roce 1992 k majetkové restituci. To dosud považuji za zázrak. Nebo že se sovětský systém z ničehož nic bez násilného zásahu najednou sesypal jak domeček z karet. Kdyby to dva roky předtím někdo řekl, tak bych se mu vysmál. Nikdo nečekal, že je něco takového možné.
Jak si vysvětlujete, že v roce 1948 začali českoslovenští občané jiným československým občanům dělat takové nepřístojnosti, že se lidé začali pronásledovat?
Myslím, že velkou roli hrál útlak, který vyvolával strach. Pamatuji se, že lidé se báli říci někomu dobrý den, protože byl na druhé straně. Prostě strach hrál obrovskou úlohu, nesporně. A ten útlak byl takový, že nikdo si vůbec netroufal. Vzpomínám si, když jsem pak v pozdější době byl dvanáct let v Karlínském divadle jako jevištní technik, čili kulisák, tak tehdy tam bylo čtyřicet, padesát sólistů, sbor rovněž padesát, balet, také dva orchestry. To bylo obrovské těleso a to byli stálí zaměstnanci. Osvětlovači, garderobiéři, jevištní technici, atd. Někdo na toaletě udělal, nevím, z hlouposti hákový kříž. Přišla policie v civilu, Státní bezpečnost. Všechny svolali dohromady do hlediště a ten závodní předseda KSČ začal řvát na ty stovky lidí. My jsme tam seděli jak spráskaní psi. Nikdo z těch sólistů se neozval. To byli známí lidé: Oldřich Nový, Karel Vlach a takové typy. Každý se krčil. To tehdy na mě zapůsobilo. Strach jenom se ozvat kvůli takovému nesmyslu. Dneska už si to nikdo nedovede představit.
Myslíte, že se s tím dalo něco dělat? Odvrátit nástup komunistické strany v roce 1948?
To už bylo pozdě, nedalo se nic dělat. Evropa už byla rozdělená. Vlastně to už bylo hotové, jenom se to konkretizovalo. Můj subjektivní názor je, že prezident Beneš ve dvou případech fatálně selhal: V roce 1938, když zmizel, poslal ještě z Londýna gratulační telegram Háchovi, když byl zvolen. A pak v roce 1945 ho nechal umřít v Pankrácké věznici. A potom, že jenom ze zklamání z Mnichova (což chápu, to zklamalo mnoho lidí), opustil Londýn. Věřil Stalinovi, přemístil se do Ruska a jel úplně po té komunistické lince. To připravoval společně se všemi, on podepisoval dekrety. Jak jsem předtím mluvil o znárodnění. Teď se vždycky mluví jenom o vystěhovaleckém sudetském dekretu, ale těch byly spousty. Například všechny násilnosti, o kterých jsem mluvil a kterých bylo nesrovnatelně víc na různých pohraničních místech. V Ústí házeli zase do Labe z mostu. Nebo pochod smrti z Brna do Vídně apod. V říjnu, kdy už se tyhle msty trochu uklidnily, tak vydal dekret, že se všechno amnestuje. To nebyly trestné činy. To byla, nevím, národní pomsta nebo odplata. Jak to mohlo působit na náš národ?!
Později, když jste emigroval, byl jste odsouzen v nepřítomnosti na tři roky vězení. Cítíte se jako politický vězeň?
Vůbec ne. Dozvěděl jsem se o tom v emigraci. Napsal mi švagr, protože to někde slyšel. Manželka dostala dva roky. Zdůvodnění: že jsem jí přemluvil k trestnému činu. To už jsem byl venku a můj psychický stav, když už jsem byl ve Vídni, byl takový, že jsem se snažil nemyslet zpátky, na nějaké reminiscence apod., protože jsem musel začít nějakou novou existenci. Soustředil jsem se čistě na současný stav a na život do budoucna, abych tam něco dokázal. Přišel jsem do jednoho koncernu a tam se mnou udělali takovou psychotechnickou zkoušku. Řekli: Tak dobře, budete u nás dělat to a to, a když se osvědčíte, budeme jenom rádi. A když ne, tak počítejte s tím, že s úsměvem Vám podáme ruku a půjdete od nás a je to vyřízené." Jestli jsem Sternberg nebo hrabě, to bylo úplně jedno. Poprvé v mém životě nastala takováhle situace, takže jsem se na to soustředil. A vzpomínat, jestli jsem politický vězeň? Nemohl jsem ani korespondovat s rodiči, protože bych jim tady přitížil.
Vy jste začátkem našeho rozhovoru zmínil, že jste dělal ilegální činnost. Přiblížil byste, v čem to spočívalo?
To začalo tím, že odešli moji bratři. Chodil jsem v Praze do holičství. Jmenovalo se to Ferkl a Mandl. Zvláštní jména, v Panské ulici. Velice známé holičství ještě z První republiky. Bylo tam asi osm holičů a chodila tam řada mých známých. Obvykle se tam člověk potkal s někým, koho jinde neviděl. Byl tam jeden holič, který se jmenoval Matějka. K tomu jsem pravidelně chodil. Ten měl za manželku sudetskou Němku, která pocházela od Tachova. Ta měla tři bratry, z nichž dva byli odsunuti, a ten třetí měl zase Češku. Bylo to smíšené manželství, takže směl zůstat. Bydleli někde na pokraji lesa blízko hranic. Ti bratři chodili v noci tak dvakrát týdně z Bavorska zpátky. Znali tam každý strom a za peníze převáděli lidi. To jsem se dozvěděl od Matějky. Tou cestou odešli moji bratři a pak řada, čtrnáct patnáct dalších osob z mého kruhu známostí. Také nějaký přítel, pražský advokát, doktor Otáhal, mně je dohazoval: „Prosím Vás, ti jsou velice ohrožení a ti by potřebovali." Tak jsem to vždycky zprostředkovával. Také například generálního tajemníka pražského parlamentu, doktora Madara, který byl pravicový sociální demokrat. Měl tady vilu v Ratajích, manželka, dcera i dva kufry nějakých dokladů, to šlo všecko. Pak mě oslovil tajemník arcibiskupa Berana a chtěl, jestli bych zprostředkoval předání nějaké zprávy kardinála Berana, tehdy ještě jen arcibiskupa, do Vatikánu o stavu církve v Československu, protože on byl izolován v tom paláci. Nesměl korespondovat, neměl styk s nunciaturou. Dole stáli dva estébáci a kontrolovali, kdo šel dovnitř.
Tu zprávu jsem tam vezl sám. To bych dlouho vyprávěl, jak jsem ji získal a pak s tím Matějkou jsme na motorce Harley-Davidson 750 v sajtkáře cestovali odsud až do Tachova. Tam jsem to nechal v hospodě a pak kousek vlakem až do chaty, kde bydleli ti příbuzní. Pak jsem šel v noci až na hranice, kde jsem předal tu zapečetěnou zprávu nějakému poslu z druhé strany, z nějakého kláštera. Poslední můj případ byl nějaký optik z Jindřišské ulice, u kterého jsem kupoval fotomateriál, papír. Já jsem sám zvětšoval. Ten mně zase řekl, že musí nutně odejít a že má ženu a malé dítě a strašně milou babičku, ale ta má artritidu a špatně chodí. Tam to bylo dost daleko. To jsem také nějak zprostředkoval. Ten nešťastník, což jsem se dozvěděl poté nějakou oklikou, měl své dítě v náručí, a když šli v noci lesem, začalo křičet. Vzal kabát a přehodil ho přes něj, aby tlumil to křičení a přitom mu vypadla peněženka. Tam měl všechny možné doklady. Teď přišli do Bavorska, kde zjistil, že ji ztratil. Takže šli zpátky a hledali, ale nenašli nic. Bezpochyby to našla pohraniční stráž, protože jednoho dne jsem se šel jako obvykle ostříhat k panu Matějkovi. Ovšem tak často mi nerostly vlasy, musel jsem se nechat holit, abych měl důvod tam být (smích) a on se nakláněl a něco tady u ucha stříhal. To se výborně konspirovalo, nikdo si toho nevšiml. Teď jsem tam přišel a Matějka nikde. Ptal jsem se jeho kolegů a ti říkali: „Už dva dny tady nebyl, nevíme." Tak jsem šel k němu do bytu, kde mně otevřela jeho pani v slzách" „Jo, oni ho přišli zatknout." Řekl jsem si, že je zle. Věděl jsem, že Matějkovi dát facku nebo dvě, tak řekne všecko. Takže jsem okamžitě zmizel ze svého bytu a jeden známý mě přijal u Zbraslavi, Dvůr Peluněk. To se ještě pamatuji, že jsem se schovával v nějaké světničce v podkroví a on sledoval, co se bude dít.
Asi po čtyřech dnech mně řekl: „Jo, Matějka už zase stříhá." Tak jsem vylezl ze své skrýše. Matějka mně vykládal příhodu, že ho odvezli na Čtyřku do Bartolomějské. Dva estébáci ho začali vyslýchat. On zapíral a oni našli v jeho dokladech telefonní číslo toho optika, jak ztratil doklady na hranicích. A on říká: „Ne, já s tím nemám nic co dělat, nechal jsem si u něj spravovat brýle." Načež ho začali fyzicky [zpracovávat], facku atd. A on začal křičet. Vedle byl šéf těch dvou ve zvláštní místnosti. Ten tam slyšel hlasitý úřední výkon a vešel do místnosti. Matějka se na něj podíval. „Jé, to je Franta z rybářského klubu z Berouna!" Oni byli spolu rybáři na Berounce. A ten Franta, jak viděl, že mu kape krev z nosu, tak řekl: „Nechte ho být, já si to s ním vyřídím." Poslal je pryč, napsali krátký protokol, že si nechal spravit brýle a poslal ho domů. To byla šílená náhoda!
Byl jste sám podroben takovému vyslýchání?
Ne, byl jsem mnohokrát vyslýchán, zejména v době, kdy jsem byl v divadle. Nikdy ne fyzickým násilím, ale tak, že jsem šel po ulici a dva neznámí muži mě vzali pod paží, nacpali do auta a odvezli někam ke Zbraslavi na parkoviště. A tam se začali vyptávat na to a ono. Takové případy, to ano. To mě hrozně zatěžovalo, protože to každý v divadle věděl. S portýrem, který tam přepínal telefony, jsem měl domluvený, že když volali a chtěli mě, tak jim řekl: „Jo, Šternberk, ten je na provazišti a tam není telefon." Abych se jim vyhnul. To bylo stejně marný, stačilo vyjít z budovy a oni tam někde čekali.
Zaváhal jste někdy za tu dobu dvaceti let, od roku 1948, do roku 1968, že byste jim spolupráci podepsal?
Ne. Oni mě samozřejmě nutili, ale já jsem to odmítal. Stále jsem jim říkal, že bych se zavázal k věcem, které bych nemohl odpovědět. Ale jim to bylo úplně jednou. Dokonce jsem otočil ten papír, kde to bylo natištěný, že souhlasím, že budu spolupracovat a napsal jsem na druhou stranu, že pokud se dozvím o trestném činu, tak to oznámím na příslušném oddělení policie, což je podle trestního zákona každý povinen. To jsem je hrozně rozčílil, hrozně kvůli tomu řvali, že si z nich dělám legraci. To mě dost zatěžovalo. Zejména že tady byly všelijaké akce, dělali prohlídky v celém hradě, rodiče trýznili, to byla doba dost obtížná.
Je něco, co byste chtěl vzkázat dnešním mladým lidem?
Já bych jim vzkázal zaprvé, aby se snažili vzdělat. Kdekoli, jakkoli, získat to latinské scientia, vědění. To je obrovský kapitál. Vám to nemusím říkat, ale já si myslím, že rodiče mají povinnost dětem umožnit vzdělání, i když je to pro ně třeba těžké. A druhá věc je samozřejmě ta etická, morální. To je věc, která je indiferentní, podle toho, jaké je prostředí v těch rodinách, pokud vůbec ty rodiny fungují. Věřím mladé generaci. Ta stará je zatížená, zažila spousty situací, kdy špatný postoj, zbabělost nebo i nějaká nemravnost jim přinesla výhody. Tím úplně zvrátila tu rovnováhu etiky. Věřím, že mladá generace dospívajících nebo mladých není zatížena těmi okolnostmi, které jsme prožili my ve dvacátém století. Věřím, že to bude v mravním ohledu lepší.
Děkuji za rozhovor.
Hrabě Zdeněk Sternberg není politický vězeň. Je ukázkovým příkladem pronásledovaného šlechtice, který byl za svůj život několikrát svědkem různě úspěšných politických úkladů o rodový majetek. Ačkoli pomohl řadě lidí nelegálně za hranice, politickému žaláři po roce 1948 unikl. Jeho příběh však s politickou realitou propojil podobně (ne)známý fenomén doby: jako voják sloužil od 1. října 1950 do prosince 1955 pět let u Pomocného technického praporu jako horník na dole Gottwald u Duchcova, později na Velkodole čs. armády v Karviné. Po návratu do civilu působil dvanáct let jako kulisák a zástupce jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně. Později emigroval do Rakouska a po roce 1989 se vrátil zpět do ČR. Náš rozhovor se uskutečnil v jeho stávajícím bydlišti – na hradě Český Šternberk.
„Cesta z Duchcova do Karviné trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili typický zápach z koksoven. Zjišťovali, jsme kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet ‚Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!' Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty".
Redakčně upravený rozhovor se Zdeněkem Sternbergem
Tazatel: Tomáš Bouška
Pane hrabě, kdy a kde jste se narodil a jaké jsou vzpomínky na Vaše dětství?
Narodil jsem se v roce 1923 v Praze, což bylo z pohledu naší rodiny novum, protože dokonce moje starší sestra se ještě narodila tady ve Šternberku. To už bylo trochu modernější, v sanatoriu. Byl jsem čtrnáct dní v Praze. Poté mě převezli sem. Tady jsem prožil celé dětství. Trvale jsem tu bydlel až do věku čtrnácti let, kdy jsem začal chodit na gymnasium v Praze. Do té doby jsem vůbec do školy nechodil. Byl jsem vyučován soukromně doma. Jezdil jsem jeden pan řídící, který mě vyučoval. Chodil jsem pak v pololetí a na konci roku skládat zkoušky do místní školy. Pak na gymnáziu jsem byl jako privatista v Arcibiskupském gymnasiu v Bubenči. Tady byl profesor, který mě vyučoval, takže do tercie jsem byl stále soukromý žák. Od kvarty jsem pak bydlel u jednoho strýce v Praze na Malé straně a chodil jsem do reálného gymnázia na Smíchov. Tam jsem pak maturoval.
Přesné datum narození?
15. srpen 1923.
Jaké jsou Vaše vzpomínky na válku?
Velmi dobře si vzpomínám už na rok 1938, kdy došlo k mobilizaci a k té podzimní krizi. Vzpomínám si, že poprvé, což bylo úplně neznámo, bylo v Praze nařízeno zatemnění a všichni obyvatelé museli mít plynové masky. Okenní tabulky byly zalepené proti tříštění skla apod. Byla obava, že dojde k válečnímu střetu. Poté si dobře vzpomínám na náladu, „my se nedáme". To odhodlání. A pak to zklamání a ta rezignace, když došlo k podpisu mnichovské dohody, k těm známým událostem. Na to si přesně vzpomínám. Tehdy už jsem chodil do gymnázia a právě tak si vzpomínám na rok 1939. To jsme se šli podívat ze zvědavosti s několika spolužáky na Václavské náměstí, když 15. března Wehrmacht obsadil Prahu. Dobře si vzpomínám na to klima tehdy, padal mokrý sníh. Také reakce Pražáků, kteří stáli po okraji silnic a hrozili a nadávali, což bylo zcela nezvyklé.
Vy jste se aktivně zapojoval do odboje?
Ne, já jsem byl tehdy v Praze zaměstnán v Okresní jednotě živnostenských společenstev. To byla víceméně zájmová organizace řemesel. Organizace měla kanceláře v pražské Koruně, takže jsem z okna viděl na Václavské náměstí a sledoval jsem začátek toho Pražského povstání. Chodil jsem denně domů na Malou stranu. Bydlel jsem na Újezdě, chodil jsem samozřejmě pěšky, protože tehdy žádný provoz nebyl. Přímo jsem se nezapojoval do nějakých bojů, protože ten odboj v roce 1945 se značně přehání. Ono se vlastně vůbec nic nedělo. Prostě nějací ti tzv. revoluční gardisté v těch pozdějších dnech kolem osmého se objevovali a začali střílet z oken, obvykle na nic. Pak teprve si vzpomínám, když přišli Vlasovci, vojáci generála Vlasova. Němci zmizeli 9. května, ten slavný den byl v Praze absolutní klid. Tam se vůbec nic nedělo. Takže nějaké bojové zásahy v Praze už nebyly, bylo po všem.
Jaká byla atmosféra té doby? Jak se stavěli Češi k té nově nabité svobodě?
Atmosféra byla pro mě překvapivá, protože docházelo k hrozným krutostem. Vzpomínám si, že němečtí muži v Praze už téměř nebyli. Ti byli všichni na vojně nebo v zajetí. Ti pražští Němci, to byli staří lidé anebo děti. Takže například jsem viděl vyvádět z bytu u Národního divadla staré lidi a házet je přes zábradlí do Vltavy. Nebo věšet za nohy a říkat: „to je gestapák" a pod ním udělat ohýnek, pověsit ho na kandelábr. To byly hrozné věci, co se děly. Tehdy jsem byl natolik naivní, že jsem nemohl pochopit, že náš národ je schopen takových krutostí. To na mne hrozně působilo. Nebyl proti tomu žádný zásah, přestože už do jisté míry vládl řád, byla provizorní vláda. To se nechalo živelně vyvíjet. Na mne to působilo velice negativně. Na to si vzpomínám, to byl zážitek. Bylo mi dvacet dva let.
Ucházel jste se po válce o vysokoškolská studia?
Zapsal jsem se hned, tuším, na zimní semestr 1945 na Právnické fakultě. Tam bylo strašně žáků, studentů. To bylo od roku 1939 nebo 1940, kdy Neurath, říšský protektor, zrušil české vysoké školy. Ty maturanti byli nadržení za čtyři, pět let. Ze začátku tam bylo, tuším, několik tisíc studentů. Studoval jsem celou tu dobu třetí republiky, od roku 1945 do roku 1948. Pak mě vyloučili, jakmile začaly studijní prověrky. To jsem udělal takovou zvláštní věc. Důvod vyloučení byl vždy z důvodů studijních, že třeba někdo nedodržel přiměřené lhůty nebo často opakoval nebo byl věčný student. Ale já měl všechny náležitosti splněné, takže jsem se odvolal k ministerstvu školství. Mezitím jsem byl vyloučen. To trvalo dost dlouho a měl jsem nastudované dva předměty na dvě zkoušky, na dvě rigoróza. Když jste student, víte dobře, že když časově jste na něco připraven, tak prodlením ta paměť postupně mizí, když se stále neopakuje. A náhodou byl na děkanství zaměstnán jeden bývalý spolužák z gymnázia. Jmenoval se Havelík. Šel jsem za ním a řekl jsem: „Prosím tě, najdi mi můj index, který jsem musel odevzdat jako vyloučený student a já si složím zkoušku. Ten profesor o tom nemá tušení, kdo je vyloučený a kdo ne." Tak on mi to vydal, já jsem zašel, tuším to bylo obchodní a směnečné právo, složil zkoušku, profesor mi tam napsal podpis a datum a vrátil jsem to Havelíkovi. Takže jsem jako nestudent složil zkoušku. Po nějakém půlroce jsem byl znovu přijat. Bylo překvapivé, že na ministerstvu školství tomu odvolání vyhověli. Já jsem byl prakticky hotov, to byly tehdy ty dílčí zkoušky. To byly takové úlevy po válce.
Po únoru to začalo být velice nebezpečné. Já jsem se navíc zabýval dost nebezpečnou ilegální činností a nakonec jsem byl přímo varován jedním známým důstojníkem, který náhodou někde na ministerstvu vnitra nahlédl do nějakého spisu. Ten mně řekl: „Prosím Vás, radši dneska než zítra zmizte odsud!" Měl jsem v úmyslu zmizet, protože dva bratři už byli venku. Ta cesta přes Šumavu, přes Tachov, kterou jsem zprostředkovával různým osobám už tehdy nefungovala, ale byla jiná možnost. Tehdy byly všelijaké banánové republiky, které za peníze vydávaly falešné pasy a vstupní víza z jižní Ameriky. Tak jsem zajel do Českého Šternberka, kde byli rodiče a řekl jsem mému otci a rodičům, že bohužel musím zmizet, že je musím opustit. Pamatuji se, že z toho byli tak zkroušení a konsternovaní. Otec nešťastný. Spontánně jsem se rozhodl, že nepůjdu pryč, abych jim neubližoval. Protože už byla pryč první starší sestra, dva bratři a pak už byli samé malé děti. Takže jsem zašel za jedním známým plukovníkem z ministerstva obrany, kterého jsem znal ze soukromých vztahů, z nějaké společnosti. Tomu jsem řekl, jestli by mohl zařídit, abych byl povolán prvního října na vojnu k výkonu prezenční služby, abych zmizel z povědomí. On se hrozně divil a říkal: „Každý po mně chce vždycky odklad, Vy máte studijní odklad a přitom chcete na vojnu." On asi pochopil, o co jde. Zrovna se chýlil podzim, bylo to někdy v září. Dostal jsem skutečně svolávací lístek, ostříhán na dva milimetry, jak byl tehdy předpis. Prvního října jsem narukoval k druhému „dělostřeleckému" pluku do Litoměřic, kde jsem byl, nevím už přesně, asi tři týdny nebo měsíc jako normální voják v prezenční službě. Pak mě a řadu dalších vybrali a poslali do těch známých pomocných táborů technických prací, PTP. Takže jsem už někdy v listopadu nastoupil v Hrdlovce u Duchcova do útvaru PTP na důl, který se už tehdy jmenoval prezident Gottwald. Předtím se jmenoval důl Alexandr. Tam jsme pracovali. Ranní, odpolední, noční směny se střídaly. Pamatuji se, že dole pod zemí se to dalo poměrně vydržet, ale pak jsem byl přeložen na povrch na plnění vagónů pod třídírnou. To byla příšerná dřina. To si člověk nemohl určit tempo práce. Z třídírny se sypal mour, který se shromažďoval v rezervoáru, a když to bylo plné, protože ten dole pomalu dělal, tak se zastavila třídírna a těžní věž a byl z toho šílený malér. To byla práce! Vzpomínám si, že to bylo nejhorší. Za šichtu jsem naplnil asi osm vagónu, které se musely urovnávat, a musela se dodržovat přesně váha, kolik tun tam smělo být. To bylo napsané křídou na vagón. Pak se ten vagón musel odtlačit tzv. šíbrem až na váhu a tam bylo buďto moc nebo málo. Takže se muselo na střechu té váhy a buďto z toho přiložit anebo shodit dolů. Mezitím už se tam naplňoval ten rezervoár, tak zpátky pro další prázdný vagón, zatlačit, vylézt nahoru. A tak to šlo osm hodin. Člověk byl téměř mrtvý, když to skončilo. To je ale mimo téma, co říkám.
Pak prvního května nebo koncem dubna byl denní rozkaz všechno zabalit a pěšky do Duchcova na nádraží. My jsme nevěděli, co se děje. Tam stál dlouhý vlak, samé dobytčí vagóny, tzv. hitláky. Nastoupit, do každého vagónu patnáct mužů. Zavřely dveře. Na zemi byla sláma. Po nějaké době se to rozjelo. Nevěděli jsme, kam se jede, vůbec nic. Bylo tam takové okénko, ovšem výše než člověk dohlédl nebo mohl vykouknout ven, když stál. Musel na dřevěné kufry, jak byly tehdy ty tzv. vojenské kufry. Tak jsme se dívali, kam to jede. Občas to zastavilo někde. To jsme pak stály třeba tři, čtyři, pět hodin na nějakém seřaďovacím nádraží. Pak nám tam dali stravu. Pamatuji se že, každý dostal konzervu se sardinkama, ale nic k tomu. Teď se to otevřelo, každý snědl celou konzervu. Efekt si dovedete představit, co se dělo. A my jsme nemohli ven, takže kapesními noži se vyhloubil do podlahové fošny otvor, abychom měli improvizovanou toaletu. Cesta z Duchcova do Karviné, kde jsme nakonec skončili, trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili ten typický zápach z těch koksoven. Tak jsme zjišťovali, kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet „Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!" Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty, protože nás bylo celkem tak osm set, na Velkodůl československé armády, závod Františka. To byl ten můj. Tam na dvoře rozestupy a tam chodili „štajgři" a vybírali podle konstituce, jak se zdáli, tak toho si vzali, jako na otročím trhu ve Spojených státech v 19. století, přibližně. Mě vybrali na noční směnu. Dostali jsme takové známky z plechu na důlní lampy. Ranní směna byla kroužek, odpolední směna byl čtverec a noční byl trojúhelník. To se v lampárně za to vyfasovala lampa. Takže hned druhý den jsem fáral. Ovšem tam byly úplně jiné podmínky. V tom hnědém uhlí na severu Čech bylo velké vedro. Tam to všude hoří, ne plamenem, ale žhne to. Dole je šílené teplo. Zatímco tam byla teplota normální, ale zase příšerná prašnost. A také to dolování bylo v Karviné trošku méně moderní. To bylo ještě tradiční, skoro všechno ručně. Samozřejmě zase jsem si musel pomalu zvykat na ty situace. Sloje byly sto osmdesát maximálně, nahoře kámen, dole kámen, až šedesát centimetrů. Taky jsem tam chvíli dělal. To byly sloje, kde se lezlo po břiše takových dvacet, třicet metrů až na místo pracovní. Pak se na břiše s tou sbíječkou mlátilo do stěny. To byl tzv. hajer, jak tomu říkali a „folovač" vedle něj měl malou lopatku a zase vleže vykutané házel na dopravní pancíř. Tam jsem taky dlouho nebyl, byl jsem pak odvelen také na povrch. Dělal jsem v třídírně. To byla taky práce, na které si ani nemůžete téměř odskočit na stranu, musíte tam být, protože se to točí a jede to. Každý hmat, pořád to samé. Dělal jsem tam dost dlouho a pak jsem jeden čas dělal u narážečů u šachty.
Byl jsem tam jako „pétépák" dva roky a tři měsíce. Pak mě tam začali, nejenom mě, ale mnoho jiných, dost intenzívně nutit podepsat závazek. Dokonce tam byli nějací estébáci, kteří mě při tom přesvědčovacím aktu říkali: „My na Vás ledacos víme. Tak by bylo z Vaší strany rozumné, kdybyste nedělal potíže." Takže já jsem pak podepsal další tři roky. Dělal jsem tam pak do roku 1955. Takže od 1. října 1950 do prosince 1955.
V roce 1950 jste se rozhodl vstoupit dobrovolně do tehdejší Československé armády. Vy jste určitě už v té době tušil, že jako příslušník Vaší rodiny budete mít problémy. Jak jste tu atmosféru prožíval?
Občas se zdá, že to byla nečekaná, nevídaná změna, ale spíš to nevídané, překvapivé bylo období v našem životě, kdy se nám dařilo dobře. Už v v roce 1942, nás vyvlastnili Němci. Zapečetili všechny místnosti, jenom malý byt tady zůstal. Byl tu vnucený správce, to byl esesák. Nesměli jsme například do Dvora, do Šternova nebo na Brtnici do Lesního úřadu. Neměli jsme vůbec prostředky, nebyly peníze. Z jednoho dne na druhý nebylo nic. Otec převzal takovou funkci, tehdy už se začala stavět dálnice D1, tak na tom pracovišti vydával stroje a hlídal, aby dostal nějaké peníze na obživu rodiny. Matka chodila na naše pole krást brambory nebo trhat jablka ze stromu, což bylo přísně zakázané. To byla válka. Pak došlo k majetkové restituci v roce 1945. To se trošku zotavovalo. Ovšem demokracie v té době byla v uvozovkách, jak je o té době známo. Protože jsme věděli, co se dělo už za války, když se Beneš najednou z Londýna odebral do Moskvy a tam do vlády přijal Gottwalda a Kopeckého a Ďuriše atd. Vládní program a revize pozemkové reformy, znárodnění těžkého průmyslu, bankovnictví, to se vědělo už koncem války, kam to spěje. Pak došlo k Vítěznému únoru, který jsem také bezprostředně prožil, protože jsem byl účasten té studentské demonstrace na nádvoří Hradčanském. Neprodleně potom začaly tvrdé zásahy, kdy zavřeli řadu mých známých. Pak došlo k faktickému vyvlastnění tady toho majetku. To bylo zase obdobné jako v době protektorátu. Najednou nebylo nic. Jediná výjimka byla v tom, že se přimluvili místní lidé, velmi intenzívně. Dokonce jsem byl u toho.
Krátce to vylíčím: Prostě přijela komise z Prahy, která měla oficiálně provést konfiskaci majetku. Nahoře asi sedm lidí z různých ministerstev, zemědělství, kultury atd., a pak nějací straničtí funkcionáři z okresu, místní předseda KSČ Českého Šternberka, můj otec a já. Ze zvědavosti jsem stál v pozadí, abych poslouchal, co se bude dít. Ten předseda tam předně přečetl vyvlastňovací výměr. Pak se přihlásil místní předseda a začal tam tím vesnickým jednoduchým způsobem říkat, že ten hrabě je hodný člověk a kdyby on ty věci tady neshromáždil, tak nemáme co znárodňovat a že by ho tady hned měli udělat kastelánem, protože on to všechno zná. Ty hned na něj vylítli: „Co si myslíš soudruhu, my jsme ve fázi zostřeného třídního boje a takovéhle nesmysly tady chceš na nás!" A on: „No ne, vy vždycky říkáte vůle lidu a já tady zastupuju vůli lidu. Chci to za naše občany!" Oni nakonec poslali otce a mě za dveře, což bylo také kuriózum, protože jsme byli ve vlastním bytě. Chvíli se radili a pak nás pustili dovnitř. Zeptali se otce, jestli by byl ochotný převzít funkci kastelána na hradě v Českém Šternberku. Otec řekl, že jo. Dopoledne byl majitel a odpoledne státní správce. Od té doby tady dělal kastelána, asi deset let. Což bylo požehnání boží, protože v té době se nejvíce rozkrádaly majetky na těch objektech, protože než byly inventární soupisy, tak věci často mizely. Tady se nic neukradlo. Otec tady zůstal a prováděl turisty. To nebyl ještě takový zájem, jako je to teď. A bída hrozná. Pamatuji se, když matka neměla vůbec nic, děti už většinou byli porůznu zaměstnané. Samozřejmě nikdo z mých sourozenců nemohl na střední školu. To bylo všechno vyloučené. Když pak otec šel do důchodu někdy v roce šedesát nebo šedesát dva, tak jeho důchod byl 321 korun měsíčně. To měl on a moje matka dohromady.
To říkám na vaší otázku, jak to působilo. Já jsem předtím říkal, že to byla rutina našeho života, tyto situace. Samozřejmě u rodičů, otec se narodil v roce 1888 a zažil Rakousko-Uhersko, slávu ve Vídni. Rodiče jeho tam jezdili na zimu do paláce Šternberků, ten společenský život. Pak První světová válka jako Savojský důstojník na frontě, čtyři roky. To byly zvraty, ale pak skončila i První republika, přičemž začátek První republiky také nebyl přátelský. Vídeň, Řím a šlechta, to bylo to nejhorší. A pozemková reforma. Začátkem dvacátých let vyvlastnili velkou část zemědělské půdy. Zrušili šlechtické tituly apod. Takže jak jsem říkal, spíš bylo překvapivé, když došlo například v roce 1992 k majetkové restituci. To dosud považuji za zázrak. Nebo že se sovětský systém z ničehož nic bez násilného zásahu najednou sesypal jak domeček z karet. Kdyby to dva roky předtím někdo řekl, tak bych se mu vysmál. Nikdo nečekal, že je něco takového možné.
Jak si vysvětlujete, že v roce 1948 začali českoslovenští občané jiným československým občanům dělat takové nepřístojnosti, že se lidé začali pronásledovat?
Myslím, že velkou roli hrál útlak, který vyvolával strach. Pamatuji se, že lidé se báli říci někomu dobrý den, protože byl na druhé straně. Prostě strach hrál obrovskou úlohu, nesporně. A ten útlak byl takový, že nikdo si vůbec netroufal. Vzpomínám si, když jsem pak v pozdější době byl dvanáct let v Karlínském divadle jako jevištní technik, čili kulisák, tak tehdy tam bylo čtyřicet, padesát sólistů, sbor rovněž padesát, balet, také dva orchestry. To bylo obrovské těleso a to byli stálí zaměstnanci. Osvětlovači, garderobiéři, jevištní technici, atd. Někdo na toaletě udělal, nevím, z hlouposti hákový kříž. Přišla policie v civilu, Státní bezpečnost. Všechny svolali dohromady do hlediště a ten závodní předseda KSČ začal řvát na ty stovky lidí. My jsme tam seděli jak spráskaní psi. Nikdo z těch sólistů se neozval. To byli známí lidé: Oldřich Nový, Karel Vlach a takové typy. Každý se krčil. To tehdy na mě zapůsobilo. Strach jenom se ozvat kvůli takovému nesmyslu. Dneska už si to nikdo nedovede představit.
Myslíte, že se s tím dalo něco dělat? Odvrátit nástup komunistické strany v roce 1948?
To už bylo pozdě, nedalo se nic dělat. Evropa už byla rozdělená. Vlastně to už bylo hotové, jenom se to konkretizovalo. Můj subjektivní názor je, že prezident Beneš ve dvou případech fatálně selhal: V roce 1938, když zmizel, poslal ještě z Londýna gratulační telegram Háchovi, když byl zvolen. A pak v roce 1945 ho nechal umřít v Pankrácké věznici. A potom, že jenom ze zklamání z Mnichova (což chápu, to zklamalo mnoho lidí), opustil Londýn. Věřil Stalinovi, přemístil se do Ruska a jel úplně po té komunistické lince. To připravoval společně se všemi, on podepisoval dekrety. Jak jsem předtím mluvil o znárodnění. Teď se vždycky mluví jenom o vystěhovaleckém sudetském dekretu, ale těch byly spousty. Například všechny násilnosti, o kterých jsem mluvil a kterých bylo nesrovnatelně víc na různých pohraničních místech. V Ústí házeli zase do Labe z mostu. Nebo pochod smrti z Brna do Vídně apod. V říjnu, kdy už se tyhle msty trochu uklidnily, tak vydal dekret, že se všechno amnestuje. To nebyly trestné činy. To byla, nevím, národní pomsta nebo odplata. Jak to mohlo působit na náš národ?!
Později, když jste emigroval, byl jste odsouzen v nepřítomnosti na tři roky vězení. Cítíte se jako politický vězeň?
Vůbec ne. Dozvěděl jsem se o tom v emigraci. Napsal mi švagr, protože to někde slyšel. Manželka dostala dva roky. Zdůvodnění: že jsem jí přemluvil k trestnému činu. To už jsem byl venku a můj psychický stav, když už jsem byl ve Vídni, byl takový, že jsem se snažil nemyslet zpátky, na nějaké reminiscence apod., protože jsem musel začít nějakou novou existenci. Soustředil jsem se čistě na současný stav a na život do budoucna, abych tam něco dokázal. Přišel jsem do jednoho koncernu a tam se mnou udělali takovou psychotechnickou zkoušku. Řekli: Tak dobře, budete u nás dělat to a to, a když se osvědčíte, budeme jenom rádi. A když ne, tak počítejte s tím, že s úsměvem Vám podáme ruku a půjdete od nás a je to vyřízené." Jestli jsem Sternberg nebo hrabě, to bylo úplně jedno. Poprvé v mém životě nastala takováhle situace, takže jsem se na to soustředil. A vzpomínat, jestli jsem politický vězeň? Nemohl jsem ani korespondovat s rodiči, protože bych jim tady přitížil.
Vy jste začátkem našeho rozhovoru zmínil, že jste dělal ilegální činnost. Přiblížil byste, v čem to spočívalo?
To začalo tím, že odešli moji bratři. Chodil jsem v Praze do holičství. Jmenovalo se to Ferkl a Mandl. Zvláštní jména, v Panské ulici. Velice známé holičství ještě z První republiky. Bylo tam asi osm holičů a chodila tam řada mých známých. Obvykle se tam člověk potkal s někým, koho jinde neviděl. Byl tam jeden holič, který se jmenoval Matějka. K tomu jsem pravidelně chodil. Ten měl za manželku sudetskou Němku, která pocházela od Tachova. Ta měla tři bratry, z nichž dva byli odsunuti, a ten třetí měl zase Češku. Bylo to smíšené manželství, takže směl zůstat. Bydleli někde na pokraji lesa blízko hranic. Ti bratři chodili v noci tak dvakrát týdně z Bavorska zpátky. Znali tam každý strom a za peníze převáděli lidi. To jsem se dozvěděl od Matějky. Tou cestou odešli moji bratři a pak řada, čtrnáct patnáct dalších osob z mého kruhu známostí. Také nějaký přítel, pražský advokát, doktor Otáhal, mně je dohazoval: „Prosím Vás, ti jsou velice ohrožení a ti by potřebovali." Tak jsem to vždycky zprostředkovával. Také například generálního tajemníka pražského parlamentu, doktora Madara, který byl pravicový sociální demokrat. Měl tady vilu v Ratajích, manželka, dcera i dva kufry nějakých dokladů, to šlo všecko. Pak mě oslovil tajemník arcibiskupa Berana a chtěl, jestli bych zprostředkoval předání nějaké zprávy kardinála Berana, tehdy ještě jen arcibiskupa, do Vatikánu o stavu církve v Československu, protože on byl izolován v tom paláci. Nesměl korespondovat, neměl styk s nunciaturou. Dole stáli dva estébáci a kontrolovali, kdo šel dovnitř.
Tu zprávu jsem tam vezl sám. To bych dlouho vyprávěl, jak jsem ji získal a pak s tím Matějkou jsme na motorce Harley-Davidson 750 v sajtkáře cestovali odsud až do Tachova. Tam jsem to nechal v hospodě a pak kousek vlakem až do chaty, kde bydleli ti příbuzní. Pak jsem šel v noci až na hranice, kde jsem předal tu zapečetěnou zprávu nějakému poslu z druhé strany, z nějakého kláštera. Poslední můj případ byl nějaký optik z Jindřišské ulice, u kterého jsem kupoval fotomateriál, papír. Já jsem sám zvětšoval. Ten mně zase řekl, že musí nutně odejít a že má ženu a malé dítě a strašně milou babičku, ale ta má artritidu a špatně chodí. Tam to bylo dost daleko. To jsem také nějak zprostředkoval. Ten nešťastník, což jsem se dozvěděl poté nějakou oklikou, měl své dítě v náručí, a když šli v noci lesem, začalo křičet. Vzal kabát a přehodil ho přes něj, aby tlumil to křičení a přitom mu vypadla peněženka. Tam měl všechny možné doklady. Teď přišli do Bavorska, kde zjistil, že ji ztratil. Takže šli zpátky a hledali, ale nenašli nic. Bezpochyby to našla pohraniční stráž, protože jednoho dne jsem se šel jako obvykle ostříhat k panu Matějkovi. Ovšem tak často mi nerostly vlasy, musel jsem se nechat holit, abych měl důvod tam být (smích) a on se nakláněl a něco tady u ucha stříhal. To se výborně konspirovalo, nikdo si toho nevšiml. Teď jsem tam přišel a Matějka nikde. Ptal jsem se jeho kolegů a ti říkali: „Už dva dny tady nebyl, nevíme." Tak jsem šel k němu do bytu, kde mně otevřela jeho pani v slzách" „Jo, oni ho přišli zatknout." Řekl jsem si, že je zle. Věděl jsem, že Matějkovi dát facku nebo dvě, tak řekne všecko. Takže jsem okamžitě zmizel ze svého bytu a jeden známý mě přijal u Zbraslavi, Dvůr Peluněk. To se ještě pamatuji, že jsem se schovával v nějaké světničce v podkroví a on sledoval, co se bude dít.
Asi po čtyřech dnech mně řekl: „Jo, Matějka už zase stříhá." Tak jsem vylezl ze své skrýše. Matějka mně vykládal příhodu, že ho odvezli na Čtyřku do Bartolomějské. Dva estébáci ho začali vyslýchat. On zapíral a oni našli v jeho dokladech telefonní číslo toho optika, jak ztratil doklady na hranicích. A on říká: „Ne, já s tím nemám nic co dělat, nechal jsem si u něj spravovat brýle." Načež ho začali fyzicky [zpracovávat], facku atd. A on začal křičet. Vedle byl šéf těch dvou ve zvláštní místnosti. Ten tam slyšel hlasitý úřední výkon a vešel do místnosti. Matějka se na něj podíval. „Jé, to je Franta z rybářského klubu z Berouna!" Oni byli spolu rybáři na Berounce. A ten Franta, jak viděl, že mu kape krev z nosu, tak řekl: „Nechte ho být, já si to s ním vyřídím." Poslal je pryč, napsali krátký protokol, že si nechal spravit brýle a poslal ho domů. To byla šílená náhoda!
Byl jste sám podroben takovému vyslýchání?
Ne, byl jsem mnohokrát vyslýchán, zejména v době, kdy jsem byl v divadle. Nikdy ne fyzickým násilím, ale tak, že jsem šel po ulici a dva neznámí muži mě vzali pod paží, nacpali do auta a odvezli někam ke Zbraslavi na parkoviště. A tam se začali vyptávat na to a ono. Takové případy, to ano. To mě hrozně zatěžovalo, protože to každý v divadle věděl. S portýrem, který tam přepínal telefony, jsem měl domluvený, že když volali a chtěli mě, tak jim řekl: „Jo, Šternberk, ten je na provazišti a tam není telefon." Abych se jim vyhnul. To bylo stejně marný, stačilo vyjít z budovy a oni tam někde čekali.
Zaváhal jste někdy za tu dobu dvaceti let, od roku 1948, do roku 1968, že byste jim spolupráci podepsal?
Ne. Oni mě samozřejmě nutili, ale já jsem to odmítal. Stále jsem jim říkal, že bych se zavázal k věcem, které bych nemohl odpovědět. Ale jim to bylo úplně jednou. Dokonce jsem otočil ten papír, kde to bylo natištěný, že souhlasím, že budu spolupracovat a napsal jsem na druhou stranu, že pokud se dozvím o trestném činu, tak to oznámím na příslušném oddělení policie, což je podle trestního zákona každý povinen. To jsem je hrozně rozčílil, hrozně kvůli tomu řvali, že si z nich dělám legraci. To mě dost zatěžovalo. Zejména že tady byly všelijaké akce, dělali prohlídky v celém hradě, rodiče trýznili, to byla doba dost obtížná.
Je něco, co byste chtěl vzkázat dnešním mladým lidem?
Já bych jim vzkázal zaprvé, aby se snažili vzdělat. Kdekoli, jakkoli, získat to latinské scientia, vědění. To je obrovský kapitál. Vám to nemusím říkat, ale já si myslím, že rodiče mají povinnost dětem umožnit vzdělání, i když je to pro ně třeba těžké. A druhá věc je samozřejmě ta etická, morální. To je věc, která je indiferentní, podle toho, jaké je prostředí v těch rodinách, pokud vůbec ty rodiny fungují. Věřím mladé generaci. Ta stará je zatížená, zažila spousty situací, kdy špatný postoj, zbabělost nebo i nějaká nemravnost jim přinesla výhody. Tím úplně zvrátila tu rovnováhu etiky. Věřím, že mladá generace dospívajících nebo mladých není zatížena těmi okolnostmi, které jsme prožili my ve dvacátém století. Věřím, že to bude v mravním ohledu lepší.
Děkuji za rozhovor.
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Ústav pro studium totalitních režimů o JUDr. Janu Deckerovi:
JUDr. Jan Decker (1928)
Vyloučený student práv přesvědčil Státní soud
• narozen 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích
• na jaře 1945 nuceně nasazen na zákopové práce v Napajedlech
• studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy, v prosinci 1948 vyloučen
• koncem prosince 1948 zatčen Státní bezpečností kvůli svému zapojení do odbojové skupiny Pravda vítězí
• odsouzen k půlročnímu vězení za neoznámení trestného činu
• 1950-52 Pomocné technické prapory
• zaměstnání ve stavebnictví – Konstruktiva Praha, Výstavba hlavního města Prahy
Jan Decker se narodil 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích. Jeho otec pracoval jako úředník Československých drah. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Prahy, kde pamětník absolvoval obecnou školu.
S vlaječkou a masaryčkou
Když začala druhá světová válka, chodil do prvního ročníku klasického gymnázia v Kubelíkově ulici na Žižkově. Atmosféru na těchto vzdělávacích ústavech krásně vystihují filmy režiséra Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. I ve skutečnosti se zde Jan Decker setkal s aktivními mladými lidmi, kteří sportovali, zajímali se o veřejné dění a utvořili dobrou partu, jež vydržela po celou válku.
28. října 1939 se novopečení gymnazisté společně zúčastnili manifestace u příležitosti výročí založení Československé republiky, která se stala protestem veřejnosti proti okupaci země. “Šli jsme v průvodu s vlaječkami a masaryčkou [čepice, jakou nosil Tomáš Garrigue Masaryk], na ni jsme si přišili trikoloru.”
Okupační moc demonstrace násilně rozehnala a při jedné z potyček byl postřelen student Jan Opletal, který na zranění zemřel. Jeho pohřeb se stal další velkou manifestací odporu a měl za následek represe - mimo jiné uzavření českých vysokých škol. Univerzitní profesoři našli uplatnění právě na klasických gymnáziích a stali se zárukou vysoké úrovně výuky. Jana Deckera učil například známý orientalista Felix Tauer nebo historik Josef Klik, který měl problém s tím, že celé vyučování probíhalo v německém jazyce. Profesor němčinu neovládal, přednášky mu připravovala manželka, a když měl odpovídat na dotazy, ignoroval členy podstatných jmen, řekl třeba “die Erzbischof” - ta arcibiskup.
I mezi vyučujícími se však našli kolaboranti. Pamětníkův učitel geopolitiky se hlásil k fašistickému hnutí Vlajka, sympatizoval s Adolfem Hitlerem a neváhal své studenty udat. Na konci války naopak vystupoval jako oddaný vlastenec a oháněl se legitimací ze Sokola. To mu však nepomohlo, mladíci ho zajali jako pomocníka okupantů.
Zákopy u Napajedel
S kamarády ze třídy prošel Jan Decker i totálním nasazením. Nejprve museli vykládat vagony a uklízet sníh. V lednu 1945 je pražský úřad práce poslal kopat protitankové okopy do Napajedel. Těžká a nebezpečná práce byla naprosto nevhodná pro nezletilé sedmnáctileté chlapce. Kopáči museli často utíkat před nálety spojeneckých hloubkařů. Hlídaly je stráže SS. Pamětníkovi se podařilo uprchnout: se spolužáky šli pěšky z Napajedel do Chropyně, tam nasedli na nákladní vlak a dojeli do Přerova a dále do Prahy. Do konce války se skrývali u mimopražských příbuzných.
Znovu se sešli za Pražského povstání. “Stavěli jsme barikády v Kubelíkově ulici. A pak jsme byli nasazení ke Středoškolské stráži, které velel nadporučík Sehák. Hlídali jsme esesáky, kteří byli zranění v době bojů a byli umístění v šestém patře [v budově dnešního Arcibiskupského gymnázia - pozn. aut.] na doléčení.”
Zúčastnil jsem se studentského pochodu na Hrad
Po válce se Jan Decker politicky angažoval. Vstoupil do lidové strany, před volbami v květnu 1946 pomáhal s její kampaní, roznášel plakáty apod.
V roce 1947 odmaturoval a zahájil studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Vstoupil do Klubu lidových akademiků a studentské organizace Všehrd. Netajil se svým protikomunistickým postojem, který veřejně prezentoval 25. února 1948. S tisíci vysokoškoláků se vydal na Pražský hrad, aby vyjádřil podporu prezidentu Benešovi a dalšímu demokratickému vývoji v zemi. Akce vznikla spontánně, po pražských vysokých školách “běžela hláška”, aby se studenti odpoledne shromáždili v budově techniky na Karlově náměstí. Odtud vyšel kolem 13. hodiny průvod. Mladí lidé kráčeli směrem k nábřeží Vltavy, po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd. Jan Decker se dostal až k Hellichově ulici, kde dav demonstrantů roztrhly Kuka vozy. První část pokračovala do Nerudovy ulice, kde je definitivně zastavil Pohotovostní pluk Sboru národní bezpečnosti. Zadní skupina prošla přes Petřín a Ledeburské zahrady na Pohořelec. Snažila se proniknout na Hradčanské náměstí, ale neúspěšně - rozehnali je strážníci.
Po komunistickém převratu získaly moc na vysokých školách tzv. Akční výbory, které vylučovaly nepohodlné studenty i učitele. Začalo také zatýkání. Jen díky pamětníkovu varování unikl předseda Všehrdu Emil Ransdorf, na kterého už doma čekala Státní bezpečnost.
Během převratu jsme měli obsadit Československý rozhlas a zajistit vysílání
Jan Decker se nehodlal smířit s vládou komunistického režimu. Když jej v květnu 1948 kontaktoval Zdeněk Loch s nabídkou odboje, souhlasil a zapojil se do činnosti skupiny Pravda vítězí, kterou údajně vedl generál Karel Kutlvašr. Cílem skupiny měla být příprava ozbrojeného převratu, svržení komunistického režimu. K tomu účelu se vytvářely sítě spolupracovníků. Pamětník získal asi deset svých kolegů z právnické fakulty, během převratu měli obsadit Československý rozhlas a zajistit jeho vysílání.
Přestože dodržovali konspirační zásady, stýkali se po dvou v kině a znali jen jméno svého přímého kontaktu, byli odbojáři v prosinci 1948 odhaleni a pozatýkáni. Ukázalo se, že padli do léčky Státní bezpečnosti (StB). Rozsáhlá podzemní organizace byla ve skutečnosti volavčí sítí. Vytvářel ji agent-provokatér Josef Hruška.[1]
Výslechy byly kruté, ale utajil jsem to nejdůležitější
V prosinci 1948 Jana Deckera vyloučili z fakulty a 27. prosince ráno si pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Strávil půl roku ve vyšetřovací a soudní vazbě na Pankráci. Na noční výslechy jej převáželi do sídla StB v Bartolomějské ulici, kde zažil mučení - mlátili ho pendrekem přes ledviny. “Člověk se přiznal k věcem, které třeba nedělal. Ale podařilo se zatajit věci, které byly podstatně důležitější. Třeba otázku, že naše skupina měla obsadit Československý rozhlas.”
Se skupinou Pravda vítězí se konalo několik skupinových procesů, Jan Decker byl souzen Státním soudem v červnu 1949. Nedovolil přidělenému obhájci, aby za něj hovořil, hájil se sám. Díky tomu odešel od soudu s trestem půl roku vězení místo deseti let, jež žádal prokurátor. Před soudem odmítl svá přiznání z vyšetřovací vazby s tím, že na něm byla vynucena násilím. Přiznal se jen k prvnímu setkání se Zdeňkem Lochem v květnu 1948 - tedy před účinností zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948. Dosáhl toho, že nebyl souzen podle tohoto obávaného zákona, ale podle starého prvorepublikového zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., který obsahoval mnohem mírnější tresty. Místo velezrady jej soud odsoudil za neohlášení trestné činnosti. Trest si odpykal ve vyšetřovací vazbě, a byl tedy volný.
Bydlel jsem ve chlévě
Po propuštění pracoval jako dělník a vyučil se strojním zámečníkem. Dne 1. října 1950 nastoupil základní vojenskou službu. Nejprve jej zařadili jako čekatele do ATK (Armádní tělovýchovný klub) a poslali k bojovému útvaru v Pardubicích. Od roku 1942 totiž závodil v atletice, běhal sprinty za klub Slavia. Mimo jiné získal 3. místo ve sprintu na Mistrovství republiky dorostu.
Potom se ale konaly prověrky, které odhalily jeho “kriminální” minulost, kádrováci jej shledali nespolehlivým a zařadili k Pomocným technickým praporům.
Z Pardubic ho přeložili do Mimoně, kde “pétépáci” mýtili les a připravovali stavbu vojenského letiště. Tisíc vojáků bylo ubytováno v malé vysídlené vesnici Hvězdov. Jan Decker spal ve vlhkém chlévě, ostatní bydleli ve stodolách, konírnách. Staré domy nešlo vytopit, takže když se vojáci odpoledne vrátili z práce v mokrém oblečení, nemohli si ho usušit. Neexistovalo žádné sociální zařízení, myli se venku u dřevěného koryta. Po práci je čekal vojenský výcvik, zakopávali například atrapy min.
Na jaře 1951 byl pamětník převelen do Prahy, kde pracoval jako pomocný dělník na stavbě Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Jeho životní podmínky se výrazně zlepšily, “pétépáci” bydleli ve starých německých barácích v areálu nemocnice. S dalšími kamarády plnil Tyršův odznak zdatnosti, každou neděli dopoledne chodili na atletické hřiště na Žižkově a trénovali. Protože jejich instruktor byl věřící, spojovali trénink i s návštěvou mše a Jan Decker se někdy tajně zastavil doma.
Oficiální vojna mu skončila v listopadu 1952. Aby se vyhnul povolání na mimořádné vojenské cvičení, podepsal pracovní závazek na deset let do vojenského podniku Konstruktiva Praha. Pracoval tam jako stavební dělník a betonář, od roku 1962 jako plánovač. V letech 1955-1956 působil jako opravář stavebních betonářských vibrátorů na stavbě pomníku J. V. Stalina v Praze. Zde také poznal svoji budoucí manželku. Protože její otec byl politický vězeň, vyloučili ji z gymnázia a pracovala jako jeřábnice.
Kvůli svému postoji k srpnové invazi musel Jan Decker v roce 1970 odejít z Konstruktivy. Přešel do podniku Výstavba hlavního města Prahy, kde vykonával funkci plánovače investic v oddělení Výstavba účelových staveb. Zde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1990.
Po sametové revoluci byl Jan Decker soudně rehabilitován, v rámci vysokoškolských rehabilitací obdržel titul JUDr., protože jej komunistický režim vyloučil z fakulty a již nikdy mu nepovolil dokončit studium práv. Pamětník se aktivně zapojil do činnosti Svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. V současnosti je předsedou svazu. V letech 1968-1990 byl členem Výboru Českého atletického svazu a v 90. letech působil jako atletický rozhodčí.
MALLOTA, Petr. Josef Hruška (1883–1949). In: Ústav pro studium totalitních režimů: Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 [online]. 2014 [cit. 2014-03-26].
JUDr. Jan Decker (1928)
Vyloučený student práv přesvědčil Státní soud
• narozen 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích
• na jaře 1945 nuceně nasazen na zákopové práce v Napajedlech
• studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy, v prosinci 1948 vyloučen
• koncem prosince 1948 zatčen Státní bezpečností kvůli svému zapojení do odbojové skupiny Pravda vítězí
• odsouzen k půlročnímu vězení za neoznámení trestného činu
• 1950-52 Pomocné technické prapory
• zaměstnání ve stavebnictví – Konstruktiva Praha, Výstavba hlavního města Prahy
Jan Decker se narodil 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích. Jeho otec pracoval jako úředník Československých drah. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Prahy, kde pamětník absolvoval obecnou školu.
S vlaječkou a masaryčkou
Když začala druhá světová válka, chodil do prvního ročníku klasického gymnázia v Kubelíkově ulici na Žižkově. Atmosféru na těchto vzdělávacích ústavech krásně vystihují filmy režiséra Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. I ve skutečnosti se zde Jan Decker setkal s aktivními mladými lidmi, kteří sportovali, zajímali se o veřejné dění a utvořili dobrou partu, jež vydržela po celou válku.
28. října 1939 se novopečení gymnazisté společně zúčastnili manifestace u příležitosti výročí založení Československé republiky, která se stala protestem veřejnosti proti okupaci země. “Šli jsme v průvodu s vlaječkami a masaryčkou [čepice, jakou nosil Tomáš Garrigue Masaryk], na ni jsme si přišili trikoloru.”
Okupační moc demonstrace násilně rozehnala a při jedné z potyček byl postřelen student Jan Opletal, který na zranění zemřel. Jeho pohřeb se stal další velkou manifestací odporu a měl za následek represe - mimo jiné uzavření českých vysokých škol. Univerzitní profesoři našli uplatnění právě na klasických gymnáziích a stali se zárukou vysoké úrovně výuky. Jana Deckera učil například známý orientalista Felix Tauer nebo historik Josef Klik, který měl problém s tím, že celé vyučování probíhalo v německém jazyce. Profesor němčinu neovládal, přednášky mu připravovala manželka, a když měl odpovídat na dotazy, ignoroval členy podstatných jmen, řekl třeba “die Erzbischof” - ta arcibiskup.
I mezi vyučujícími se však našli kolaboranti. Pamětníkův učitel geopolitiky se hlásil k fašistickému hnutí Vlajka, sympatizoval s Adolfem Hitlerem a neváhal své studenty udat. Na konci války naopak vystupoval jako oddaný vlastenec a oháněl se legitimací ze Sokola. To mu však nepomohlo, mladíci ho zajali jako pomocníka okupantů.
Zákopy u Napajedel
S kamarády ze třídy prošel Jan Decker i totálním nasazením. Nejprve museli vykládat vagony a uklízet sníh. V lednu 1945 je pražský úřad práce poslal kopat protitankové okopy do Napajedel. Těžká a nebezpečná práce byla naprosto nevhodná pro nezletilé sedmnáctileté chlapce. Kopáči museli často utíkat před nálety spojeneckých hloubkařů. Hlídaly je stráže SS. Pamětníkovi se podařilo uprchnout: se spolužáky šli pěšky z Napajedel do Chropyně, tam nasedli na nákladní vlak a dojeli do Přerova a dále do Prahy. Do konce války se skrývali u mimopražských příbuzných.
Znovu se sešli za Pražského povstání. “Stavěli jsme barikády v Kubelíkově ulici. A pak jsme byli nasazení ke Středoškolské stráži, které velel nadporučík Sehák. Hlídali jsme esesáky, kteří byli zranění v době bojů a byli umístění v šestém patře [v budově dnešního Arcibiskupského gymnázia - pozn. aut.] na doléčení.”
Zúčastnil jsem se studentského pochodu na Hrad
Po válce se Jan Decker politicky angažoval. Vstoupil do lidové strany, před volbami v květnu 1946 pomáhal s její kampaní, roznášel plakáty apod.
V roce 1947 odmaturoval a zahájil studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Vstoupil do Klubu lidových akademiků a studentské organizace Všehrd. Netajil se svým protikomunistickým postojem, který veřejně prezentoval 25. února 1948. S tisíci vysokoškoláků se vydal na Pražský hrad, aby vyjádřil podporu prezidentu Benešovi a dalšímu demokratickému vývoji v zemi. Akce vznikla spontánně, po pražských vysokých školách “běžela hláška”, aby se studenti odpoledne shromáždili v budově techniky na Karlově náměstí. Odtud vyšel kolem 13. hodiny průvod. Mladí lidé kráčeli směrem k nábřeží Vltavy, po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd. Jan Decker se dostal až k Hellichově ulici, kde dav demonstrantů roztrhly Kuka vozy. První část pokračovala do Nerudovy ulice, kde je definitivně zastavil Pohotovostní pluk Sboru národní bezpečnosti. Zadní skupina prošla přes Petřín a Ledeburské zahrady na Pohořelec. Snažila se proniknout na Hradčanské náměstí, ale neúspěšně - rozehnali je strážníci.
Po komunistickém převratu získaly moc na vysokých školách tzv. Akční výbory, které vylučovaly nepohodlné studenty i učitele. Začalo také zatýkání. Jen díky pamětníkovu varování unikl předseda Všehrdu Emil Ransdorf, na kterého už doma čekala Státní bezpečnost.
Během převratu jsme měli obsadit Československý rozhlas a zajistit vysílání
Jan Decker se nehodlal smířit s vládou komunistického režimu. Když jej v květnu 1948 kontaktoval Zdeněk Loch s nabídkou odboje, souhlasil a zapojil se do činnosti skupiny Pravda vítězí, kterou údajně vedl generál Karel Kutlvašr. Cílem skupiny měla být příprava ozbrojeného převratu, svržení komunistického režimu. K tomu účelu se vytvářely sítě spolupracovníků. Pamětník získal asi deset svých kolegů z právnické fakulty, během převratu měli obsadit Československý rozhlas a zajistit jeho vysílání.
Přestože dodržovali konspirační zásady, stýkali se po dvou v kině a znali jen jméno svého přímého kontaktu, byli odbojáři v prosinci 1948 odhaleni a pozatýkáni. Ukázalo se, že padli do léčky Státní bezpečnosti (StB). Rozsáhlá podzemní organizace byla ve skutečnosti volavčí sítí. Vytvářel ji agent-provokatér Josef Hruška.[1]
Výslechy byly kruté, ale utajil jsem to nejdůležitější
V prosinci 1948 Jana Deckera vyloučili z fakulty a 27. prosince ráno si pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Strávil půl roku ve vyšetřovací a soudní vazbě na Pankráci. Na noční výslechy jej převáželi do sídla StB v Bartolomějské ulici, kde zažil mučení - mlátili ho pendrekem přes ledviny. “Člověk se přiznal k věcem, které třeba nedělal. Ale podařilo se zatajit věci, které byly podstatně důležitější. Třeba otázku, že naše skupina měla obsadit Československý rozhlas.”
Se skupinou Pravda vítězí se konalo několik skupinových procesů, Jan Decker byl souzen Státním soudem v červnu 1949. Nedovolil přidělenému obhájci, aby za něj hovořil, hájil se sám. Díky tomu odešel od soudu s trestem půl roku vězení místo deseti let, jež žádal prokurátor. Před soudem odmítl svá přiznání z vyšetřovací vazby s tím, že na něm byla vynucena násilím. Přiznal se jen k prvnímu setkání se Zdeňkem Lochem v květnu 1948 - tedy před účinností zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948. Dosáhl toho, že nebyl souzen podle tohoto obávaného zákona, ale podle starého prvorepublikového zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., který obsahoval mnohem mírnější tresty. Místo velezrady jej soud odsoudil za neohlášení trestné činnosti. Trest si odpykal ve vyšetřovací vazbě, a byl tedy volný.
Bydlel jsem ve chlévě
Po propuštění pracoval jako dělník a vyučil se strojním zámečníkem. Dne 1. října 1950 nastoupil základní vojenskou službu. Nejprve jej zařadili jako čekatele do ATK (Armádní tělovýchovný klub) a poslali k bojovému útvaru v Pardubicích. Od roku 1942 totiž závodil v atletice, běhal sprinty za klub Slavia. Mimo jiné získal 3. místo ve sprintu na Mistrovství republiky dorostu.
Potom se ale konaly prověrky, které odhalily jeho “kriminální” minulost, kádrováci jej shledali nespolehlivým a zařadili k Pomocným technickým praporům.
Z Pardubic ho přeložili do Mimoně, kde “pétépáci” mýtili les a připravovali stavbu vojenského letiště. Tisíc vojáků bylo ubytováno v malé vysídlené vesnici Hvězdov. Jan Decker spal ve vlhkém chlévě, ostatní bydleli ve stodolách, konírnách. Staré domy nešlo vytopit, takže když se vojáci odpoledne vrátili z práce v mokrém oblečení, nemohli si ho usušit. Neexistovalo žádné sociální zařízení, myli se venku u dřevěného koryta. Po práci je čekal vojenský výcvik, zakopávali například atrapy min.
Na jaře 1951 byl pamětník převelen do Prahy, kde pracoval jako pomocný dělník na stavbě Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Jeho životní podmínky se výrazně zlepšily, “pétépáci” bydleli ve starých německých barácích v areálu nemocnice. S dalšími kamarády plnil Tyršův odznak zdatnosti, každou neděli dopoledne chodili na atletické hřiště na Žižkově a trénovali. Protože jejich instruktor byl věřící, spojovali trénink i s návštěvou mše a Jan Decker se někdy tajně zastavil doma.
Oficiální vojna mu skončila v listopadu 1952. Aby se vyhnul povolání na mimořádné vojenské cvičení, podepsal pracovní závazek na deset let do vojenského podniku Konstruktiva Praha. Pracoval tam jako stavební dělník a betonář, od roku 1962 jako plánovač. V letech 1955-1956 působil jako opravář stavebních betonářských vibrátorů na stavbě pomníku J. V. Stalina v Praze. Zde také poznal svoji budoucí manželku. Protože její otec byl politický vězeň, vyloučili ji z gymnázia a pracovala jako jeřábnice.
Kvůli svému postoji k srpnové invazi musel Jan Decker v roce 1970 odejít z Konstruktivy. Přešel do podniku Výstavba hlavního města Prahy, kde vykonával funkci plánovače investic v oddělení Výstavba účelových staveb. Zde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1990.
Po sametové revoluci byl Jan Decker soudně rehabilitován, v rámci vysokoškolských rehabilitací obdržel titul JUDr., protože jej komunistický režim vyloučil z fakulty a již nikdy mu nepovolil dokončit studium práv. Pamětník se aktivně zapojil do činnosti Svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. V současnosti je předsedou svazu. V letech 1968-1990 byl členem Výboru Českého atletického svazu a v 90. letech působil jako atletický rozhodčí.
MALLOTA, Petr. Josef Hruška (1883–1949). In: Ústav pro studium totalitních režimů: Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 [online]. 2014 [cit. 2014-03-26].
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Sedm statečných ve Zlíně.
Aneb "pétépáci" alias černí baroni naživo
Pánové v pořádných letech, bez výjimky už oslavili osmdesátku. Vojnu absolvovali v padesátých letech. Jako nespolehliví, jako "pétépáci," členové pomocných technických praporů neboli černí baroni. Ve Zlíně teď měli každoroční setkání.
"Jako pétépáků nás bylo 30 000, už nás žije sotva desetina, ne každému dovolí zdravotní stav, aby přijel, ale jsme moc rádi, že se zase po roce vidíme," říká organizátor setkání Zbyněk Tureček ze Zlína.
"Víte film Černí baroni je trošku idylka. Polovina z nás, ti nejméně spolehliví, makala v dolech, my z děčínského praporu povětšinou na vojenských letištích, tedy na jejich výstavbě. Ale idylka to nebyla v nejmenším," vysvětluje Josef Kudrna z Josefova na Hodonínsku. "Já jsem třeba šel na vojnu rád, navíc jako mladý úderník z Moravských naftových dolů jsem nemohl tušit, že jsem vzhledem ke kádrovému profilu nepohodlný. Nakonec z toho byla vojna beze zbraně, ale zato na 33 měsíců, byly to vlastně takové pracovní lágry," vzpomíná pan Kudrna.
Jan Šupálek je původem z Ratíškovic, léta žije v Liberci, patří mezi několik žijících členů Svazu PTP, kteří jej zakládali už v roce 1968 při dočasném uvolnění poměrů. Vzpomíná na to, jak to armáda udělala, aby nespolehlivým prodloužili vojnu. "Prostě uběhlo 24 měsíců a místo abychom zamířili domů, tak nám řekli, že nám vojna pokračuje cvičením," vybavuje si s tím, že například faráři sloužili i čtyři roky.
Ale setkání není zdaleka jen příležitostí vzpomínat na špatné časy. Kdepak. "Byli jsme mladí, život, ať už nám ho vojna ztížila nebo ne, jsme měli před sebou a tak si i dnes povyprávíme, co se nám povedlo, co ne, samozřejmě na řadě je i politika, rodiny, všechno. Jsme rádi, že jsmenasvětě," uzavírá setkání vojáků z počátku 50. let minulého století Zbyněk Tureček.
Jan Čada, agentura, vyšlo ve Zlínských novinách
Aneb "pétépáci" alias černí baroni naživo
Pánové v pořádných letech, bez výjimky už oslavili osmdesátku. Vojnu absolvovali v padesátých letech. Jako nespolehliví, jako "pétépáci," členové pomocných technických praporů neboli černí baroni. Ve Zlíně teď měli každoroční setkání.
"Jako pétépáků nás bylo 30 000, už nás žije sotva desetina, ne každému dovolí zdravotní stav, aby přijel, ale jsme moc rádi, že se zase po roce vidíme," říká organizátor setkání Zbyněk Tureček ze Zlína.
"Víte film Černí baroni je trošku idylka. Polovina z nás, ti nejméně spolehliví, makala v dolech, my z děčínského praporu povětšinou na vojenských letištích, tedy na jejich výstavbě. Ale idylka to nebyla v nejmenším," vysvětluje Josef Kudrna z Josefova na Hodonínsku. "Já jsem třeba šel na vojnu rád, navíc jako mladý úderník z Moravských naftových dolů jsem nemohl tušit, že jsem vzhledem ke kádrovému profilu nepohodlný. Nakonec z toho byla vojna beze zbraně, ale zato na 33 měsíců, byly to vlastně takové pracovní lágry," vzpomíná pan Kudrna.
Jan Šupálek je původem z Ratíškovic, léta žije v Liberci, patří mezi několik žijících členů Svazu PTP, kteří jej zakládali už v roce 1968 při dočasném uvolnění poměrů. Vzpomíná na to, jak to armáda udělala, aby nespolehlivým prodloužili vojnu. "Prostě uběhlo 24 měsíců a místo abychom zamířili domů, tak nám řekli, že nám vojna pokračuje cvičením," vybavuje si s tím, že například faráři sloužili i čtyři roky.
Ale setkání není zdaleka jen příležitostí vzpomínat na špatné časy. Kdepak. "Byli jsme mladí, život, ať už nám ho vojna ztížila nebo ne, jsme měli před sebou a tak si i dnes povyprávíme, co se nám povedlo, co ne, samozřejmě na řadě je i politika, rodiny, všechno. Jsme rádi, že jsmenasvětě," uzavírá setkání vojáků z počátku 50. let minulého století Zbyněk Tureček.
Jan Čada, agentura, vyšlo ve Zlínských novinách
Přidejte komentář...
JUDr. Jan Vůjtěch
• narozen 8. června 1930 v Praze
• student Právnické fakulty UK
• vyhozen z vysoké školy z politických důvodů
• příslušník Pomocných technických praporů
• služba u PTP v dolech na Ostravsku mezi lety 1952–1954
• absolvoval Právnickou a Filozofickou fakultu UK
• po srpnu 1968 pracoval jako popelář a později výzkumník
• byl aktivní v Občanském fóru
• po revoluci předseda poradců v České národní radě
• dnes je právníkem Svazu PTP
Jan Vůjtěch si nikdy nepřipadal jako bojovník proti totalitě a ani si o sobě nemyslí, že by byl kdovíjak odvážný. Po druhé světové válce začal studovat práva a byl to obyčejný mladý muž se zájmem o volejbal a lyžování. Zajímal se také o film a měl velkou zálibu ve filozofii. A právě jeho postoje k oficiální filozofii poúnorového režimu ho přivedly do těžkostí. V rámci společenskovědního semináře na pražské právnické fakultě dostal od vyučujícího zadání vypracovat seminární práci na téma srovnání nacistického a komunistického režimu. Měl možnost vypracovat standardní seminární práci, ve které by nacismus a fašismus odsoudil jako buržoazní režimy vyrůstající z prohnilého kapitalismu, zatímco komunismus by byl vylíčen jako jediná možná cesta budoucího společenského a politického vývoje na Zemi, založená v nesmrtelné filozofii marxismu-leninismu. Filozofie marxismu ho však odpuzovala a z ní vyplývající praktické dopady považoval za nesprávné a nemorální.
Jak sám vzpomíná:
V seminární práci proto tvrdil, že mezi nacismem a komunismem není zásadní rozdíl, neboť jeden režim oslavuje a chrání pouze nadlidi, zatímco druhý režim oslavuje a chrání pouze proletáře.
To sice mělo úspěch u jeho spolužáků, ale nikoliv u jeho učitelů. První příznaky přicházejících problémů se dostavily, když na základě tohoto svého vystoupení musel opakovat zkoušku ze společenskovědního základu. Sice ji zvládl a mohl postoupit do dalšího, tehdy už posledního ročníku, ale na podzim v zimním semestru závěrečného ročníku celého studia byl předvolán na děkanát, kde mu bylo oznámeno, že je vyloučen ze studia, neboť fakulta nemá u jeho osoby záruky, že bude „dobrým lidově demokratickým právníkem“. Fakultu tedy musel z hodiny na hodinu opustit. Vzápětí mu přišel povolávací rozkaz na vojnu, neboť skončil s vysokoškolským studiem a vztahovala se na něho povinnost absolvovat základní vojenskou službu. K jeho překvapení však byl jako politicky nespolehlivý v „kategorii E“ zařazen do Pomocných technických praporů (PTP) a v listopadu 1952 poslán do pracovního tábora na Ostravsko. Zde si měl svou vojenskou službu odsloužit prací pro lidově demokratické zřízení. Jako politicky nespolehliví nebyli příslušníci PTP cvičeni pro boj, a neměli tedy klasický vojenský výcvik se zbraní jako jiné armádní útvary. Vojenskou službu měli trávit pouze prací, a sloužili tak na jedné straně jako levná pracovní síla pro socialistické hospodářství a na druhé straně měli být tvrdou manuální prací převychováváni.
Mezi černými barony
Pro Jana Vůjtěcha byl šok, když s ostatními branci dorazil do tábora, kde je jejich nový velitel přivítal proslovem o tom, že jsou škůdci lidstva, vyvrhelové, že napomáhají imperialistům a bude s nimi podle toho zacházeno. Jedině práce jim udělá dobře a té že budou mít víc než dost. Pracovat měli v uhelných dolech. O práci v dolech nevěděl nikdo z nich nic, na šachtu šli jen po krátkém školení a všechno se učili za pochodu. Mezi jeho spoluvězni byli především tzv. kulaci, kněží, „buržoazie“, vyhození studenti nebo také děti politických nepřátel režimu, na něž samotné už režim nedosáhl. V dolech měli být celé dva roky, ale ani poté neměli jisté, že se dostanou na svobodu. Mnoho příslušníků těchto praporů muselo zůstat ve službě i po uplynutí dvouleté povinné služby. O tom, zda bude dotyčný voják propuštěn do civilu, totiž rozhodovaly politické prověrky, a nikoliv to, zda si již dotyčný odsloužil povinnou lhůtu. A tak se stávalo, že ti, kteří nebyli uznáni za politicky spolehlivé ani po dvou letech, zůstali v dolech i nadále. Jan Vůjtěch si tak pamatuje na hned několik takových osudů, kdy vojáci sloužili v dolech i čtyři roky, než byli propuštěni. Seznámil se například s Dušanem Ursínym, synem místopředsedy londýnské exilové vlády, který ačkoliv sám nebyl protikomunistickým odbojářem nebo politikem, trpěl za politické aktivity svého otce a sloužil u PTP čtyři roky. O tom, jaká libovůle v tehdejší armádě panovala, svědčí i osud jistého vojína Klínese, který byl u PTP proto, že si komunisté spletli jména a zaměnili ho se synem poslance za národní socialisty. Ačkoliv vojín Klínes dodal důkazy, že jeho otec je někdo úplně jiný, a že je tedy u PTP neprávem, nebyl na to brán zřetel a vojín Klínes u PTP musel zůstat a strávil zde další dva roky navíc.
Práce v dole
Vedle příslušníků PTP v dolech pracovali i civilní zaměstnanci – horníci jak místní, tak například z Polska, případně horníci, kteří se rozhodli absolvovat svou povinnou vojenskou službu právě v dolech místo standardního vojenského výcviku. Jan Vůjtěch a ostatní se tak měli od koho učit. Zpočátku ale pracovali na povrchu, kde vyváželi, a až po několika dnech poprvé sfárali pod zem. Hned čtvrtý den po začátku práce pod zemí zažil Jan Vůjtěch první zával. Byl svědkem toho, jak se zřítila část chodby a zavalila jeho kolegu, učitele Úlehlu. Ten byl okamžitě vyhrabán a nakonec se zlomeninami a pohmožděninami přežil. Jan Vůjtěch tak hned na začátku poznal, že tato práce je opravdu velmi nebezpečná. Zařekl se sice v ten moment, že už nikdy nepůjde do předku chodby, tedy do nejhlubší a nejméně zabezpečené části dolů, ale této nejnebezpečnější práci se nedalo vyhnout. Často totiž právě tu nejnebezpečnější činnost museli vykonávat příslušníci PTP, protože civilní horníci ji odmítali. Vedle samotného rubání se příslušníci PTP účastnili i dalších prací. Jan Vůjtěch tak například vynášel z dolů kýble s výkaly, vozil součástky a nakonec se mu poštěstilo, že mohl pracovat mimo důl jako zásobovač materiálů pro horníky. Byl totiž vzdělaný a všeobecně považovaný za intelektuála, zatímco jak horníci, tak vojáci z povolání mívali problémy se psaním a čtením. Jeden čas se také podílel na spolupráci dokonce s „hrdinou sovětské práce“ Janem Navarou, v jehož týmu jako jediný voják PTP působil a zároveň spolu s ním dostal jakési vyznamenání za plnění normy, které později čile využíval při styku s komunistickými úřady. Záchranou Jana Vůjtěcha se paradoxně stalo zranění, kterému se snažil celou dobu vyhnout. Při práci pod povrchem mu těžební stroj rozdrtil nárt, a musel tak být odvezen do nemocnice a následně několik týdnů marodil. To už se psal rok 1954 a nastala doba uvolnění. Po smrti Stalina a Gottwalda se změny začaly dít i zde. K 1. květnu, na Svátek práce, byla ve skupině Jana Vůjtěcha hromadně zrušena tzv. klasifikace E, tedy „politicky nespolehlivý“, a všichni se mohli těšit na návrat do civilu. Ještě jim ale zbývalo několik dní do dvouleté služby, a jelikož už nebyli nespolehliví, svěřili jim velitelé i zbraně a absolvovali krátký vojenský výcvik. Jan Vůjtěch poté ještě měsíc přesluhoval, když zaučoval nové brance, ale nakonec byl za pouhý měsíc navíc rád, protože se bál, že v dolech stráví ještě několik let.
Dvojnásobný doktor
Po návratu do civilu se Jan Vůjtěch vrátil na právnickou fakultu a nechal se znovu zapsat. Po uznání předchozího studia mu zbýval poslední rok, který dokončil, a stal se doktorem práv. Nesouhlasil ovšem s pracovní umístěnkou, podle které měl pracovat jako prokurátor v Košicích, a tak si hledal zaměstnání sám. To se mu v oboru nedařilo, a začal tedy pracovat jako úředník ve Ferometu, podniku zahraničního obchodu. Práce to nebyla nijak náročná, Jan Vůjtěch se při ní velmi nudil, a tak se rozhodl, že bude ještě studovat svou oblíbenou filozofii. Jeho nadřízení si mysleli, že chce na Filozofické fakultě studovat cizí jazyky, aby si rozšířil kvalifikaci pro zahraniční obchod, a tak mu studium povolili. On se ale přihlásil na filozofii v kombinaci s psychologií, vystudoval ji, a stal se tak dvojnásobným doktorem práv a filozofie. A ač byl dříve politicky nespolehlivý, v šedesátých letech se dostal na ministerstvo zahraničního obchodu. To sice musel opustit ihned po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ale jinak už s komunistickým režimem problémy neměl. Nemohl sice cestovat na vlastní pas, ale za hranice se přece jen podíval, a to jako člen volejbalové reprezentace. Za normalizace se chvíli ocitl u popelářů, ale nevydržel tam dlouho a podařilo se mu najít zaměstnání ve Výzkumném ústavu energetickém. Zde působil jako psycholog a koordinátor výzkumu až do listopadu 1989, kdy se podílel na aktivitách Občanského fóra. Zde si ho všimla jeho bývalá spolužačka z Právnické fakulty JUDr. Dagmar Burešová, v té době známá advokátka mnoha obětí komunistického režimu, která se po revoluci stala ministryní spravedlnosti. Na její přímluvu se Jan Vůjtěch stal šéfem poradců v České národní radě a posléze také pracoval jako úředník v Poslanecké sněmovně. Tehdy se de facto poprvé začal vážněji zabývat právem. Do politiky se mu ale nechtělo, a tak se z Poslanecké sněmovny přesunul do Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, kde vedl právní oddělení, a odtud odešel v roce 2003 do důchodu. Dnes stále působí jako právník, a to ve Svazu PTP, mezi svými bývalými kolegy z praporu, kde se snaží zajistit bývalým „pétépákům“ odškodnění od státu. Jan Vůjtěch stále opakuje, že nikdy nebyl žádným disidentem, ale nemohl mlčet, když se říkaly hlouposti.
20.10.2014
Příběh 20. století – zpracoval Petr Hampl – instituce Post Belum
• narozen 8. června 1930 v Praze
• student Právnické fakulty UK
• vyhozen z vysoké školy z politických důvodů
• příslušník Pomocných technických praporů
• služba u PTP v dolech na Ostravsku mezi lety 1952–1954
• absolvoval Právnickou a Filozofickou fakultu UK
• po srpnu 1968 pracoval jako popelář a později výzkumník
• byl aktivní v Občanském fóru
• po revoluci předseda poradců v České národní radě
• dnes je právníkem Svazu PTP
Jan Vůjtěch si nikdy nepřipadal jako bojovník proti totalitě a ani si o sobě nemyslí, že by byl kdovíjak odvážný. Po druhé světové válce začal studovat práva a byl to obyčejný mladý muž se zájmem o volejbal a lyžování. Zajímal se také o film a měl velkou zálibu ve filozofii. A právě jeho postoje k oficiální filozofii poúnorového režimu ho přivedly do těžkostí. V rámci společenskovědního semináře na pražské právnické fakultě dostal od vyučujícího zadání vypracovat seminární práci na téma srovnání nacistického a komunistického režimu. Měl možnost vypracovat standardní seminární práci, ve které by nacismus a fašismus odsoudil jako buržoazní režimy vyrůstající z prohnilého kapitalismu, zatímco komunismus by byl vylíčen jako jediná možná cesta budoucího společenského a politického vývoje na Zemi, založená v nesmrtelné filozofii marxismu-leninismu. Filozofie marxismu ho však odpuzovala a z ní vyplývající praktické dopady považoval za nesprávné a nemorální.
Jak sám vzpomíná:
V seminární práci proto tvrdil, že mezi nacismem a komunismem není zásadní rozdíl, neboť jeden režim oslavuje a chrání pouze nadlidi, zatímco druhý režim oslavuje a chrání pouze proletáře.
To sice mělo úspěch u jeho spolužáků, ale nikoliv u jeho učitelů. První příznaky přicházejících problémů se dostavily, když na základě tohoto svého vystoupení musel opakovat zkoušku ze společenskovědního základu. Sice ji zvládl a mohl postoupit do dalšího, tehdy už posledního ročníku, ale na podzim v zimním semestru závěrečného ročníku celého studia byl předvolán na děkanát, kde mu bylo oznámeno, že je vyloučen ze studia, neboť fakulta nemá u jeho osoby záruky, že bude „dobrým lidově demokratickým právníkem“. Fakultu tedy musel z hodiny na hodinu opustit. Vzápětí mu přišel povolávací rozkaz na vojnu, neboť skončil s vysokoškolským studiem a vztahovala se na něho povinnost absolvovat základní vojenskou službu. K jeho překvapení však byl jako politicky nespolehlivý v „kategorii E“ zařazen do Pomocných technických praporů (PTP) a v listopadu 1952 poslán do pracovního tábora na Ostravsko. Zde si měl svou vojenskou službu odsloužit prací pro lidově demokratické zřízení. Jako politicky nespolehliví nebyli příslušníci PTP cvičeni pro boj, a neměli tedy klasický vojenský výcvik se zbraní jako jiné armádní útvary. Vojenskou službu měli trávit pouze prací, a sloužili tak na jedné straně jako levná pracovní síla pro socialistické hospodářství a na druhé straně měli být tvrdou manuální prací převychováváni.
Mezi černými barony
Pro Jana Vůjtěcha byl šok, když s ostatními branci dorazil do tábora, kde je jejich nový velitel přivítal proslovem o tom, že jsou škůdci lidstva, vyvrhelové, že napomáhají imperialistům a bude s nimi podle toho zacházeno. Jedině práce jim udělá dobře a té že budou mít víc než dost. Pracovat měli v uhelných dolech. O práci v dolech nevěděl nikdo z nich nic, na šachtu šli jen po krátkém školení a všechno se učili za pochodu. Mezi jeho spoluvězni byli především tzv. kulaci, kněží, „buržoazie“, vyhození studenti nebo také děti politických nepřátel režimu, na něž samotné už režim nedosáhl. V dolech měli být celé dva roky, ale ani poté neměli jisté, že se dostanou na svobodu. Mnoho příslušníků těchto praporů muselo zůstat ve službě i po uplynutí dvouleté povinné služby. O tom, zda bude dotyčný voják propuštěn do civilu, totiž rozhodovaly politické prověrky, a nikoliv to, zda si již dotyčný odsloužil povinnou lhůtu. A tak se stávalo, že ti, kteří nebyli uznáni za politicky spolehlivé ani po dvou letech, zůstali v dolech i nadále. Jan Vůjtěch si tak pamatuje na hned několik takových osudů, kdy vojáci sloužili v dolech i čtyři roky, než byli propuštěni. Seznámil se například s Dušanem Ursínym, synem místopředsedy londýnské exilové vlády, který ačkoliv sám nebyl protikomunistickým odbojářem nebo politikem, trpěl za politické aktivity svého otce a sloužil u PTP čtyři roky. O tom, jaká libovůle v tehdejší armádě panovala, svědčí i osud jistého vojína Klínese, který byl u PTP proto, že si komunisté spletli jména a zaměnili ho se synem poslance za národní socialisty. Ačkoliv vojín Klínes dodal důkazy, že jeho otec je někdo úplně jiný, a že je tedy u PTP neprávem, nebyl na to brán zřetel a vojín Klínes u PTP musel zůstat a strávil zde další dva roky navíc.
Práce v dole
Vedle příslušníků PTP v dolech pracovali i civilní zaměstnanci – horníci jak místní, tak například z Polska, případně horníci, kteří se rozhodli absolvovat svou povinnou vojenskou službu právě v dolech místo standardního vojenského výcviku. Jan Vůjtěch a ostatní se tak měli od koho učit. Zpočátku ale pracovali na povrchu, kde vyváželi, a až po několika dnech poprvé sfárali pod zem. Hned čtvrtý den po začátku práce pod zemí zažil Jan Vůjtěch první zával. Byl svědkem toho, jak se zřítila část chodby a zavalila jeho kolegu, učitele Úlehlu. Ten byl okamžitě vyhrabán a nakonec se zlomeninami a pohmožděninami přežil. Jan Vůjtěch tak hned na začátku poznal, že tato práce je opravdu velmi nebezpečná. Zařekl se sice v ten moment, že už nikdy nepůjde do předku chodby, tedy do nejhlubší a nejméně zabezpečené části dolů, ale této nejnebezpečnější práci se nedalo vyhnout. Často totiž právě tu nejnebezpečnější činnost museli vykonávat příslušníci PTP, protože civilní horníci ji odmítali. Vedle samotného rubání se příslušníci PTP účastnili i dalších prací. Jan Vůjtěch tak například vynášel z dolů kýble s výkaly, vozil součástky a nakonec se mu poštěstilo, že mohl pracovat mimo důl jako zásobovač materiálů pro horníky. Byl totiž vzdělaný a všeobecně považovaný za intelektuála, zatímco jak horníci, tak vojáci z povolání mívali problémy se psaním a čtením. Jeden čas se také podílel na spolupráci dokonce s „hrdinou sovětské práce“ Janem Navarou, v jehož týmu jako jediný voják PTP působil a zároveň spolu s ním dostal jakési vyznamenání za plnění normy, které později čile využíval při styku s komunistickými úřady. Záchranou Jana Vůjtěcha se paradoxně stalo zranění, kterému se snažil celou dobu vyhnout. Při práci pod povrchem mu těžební stroj rozdrtil nárt, a musel tak být odvezen do nemocnice a následně několik týdnů marodil. To už se psal rok 1954 a nastala doba uvolnění. Po smrti Stalina a Gottwalda se změny začaly dít i zde. K 1. květnu, na Svátek práce, byla ve skupině Jana Vůjtěcha hromadně zrušena tzv. klasifikace E, tedy „politicky nespolehlivý“, a všichni se mohli těšit na návrat do civilu. Ještě jim ale zbývalo několik dní do dvouleté služby, a jelikož už nebyli nespolehliví, svěřili jim velitelé i zbraně a absolvovali krátký vojenský výcvik. Jan Vůjtěch poté ještě měsíc přesluhoval, když zaučoval nové brance, ale nakonec byl za pouhý měsíc navíc rád, protože se bál, že v dolech stráví ještě několik let.
Dvojnásobný doktor
Po návratu do civilu se Jan Vůjtěch vrátil na právnickou fakultu a nechal se znovu zapsat. Po uznání předchozího studia mu zbýval poslední rok, který dokončil, a stal se doktorem práv. Nesouhlasil ovšem s pracovní umístěnkou, podle které měl pracovat jako prokurátor v Košicích, a tak si hledal zaměstnání sám. To se mu v oboru nedařilo, a začal tedy pracovat jako úředník ve Ferometu, podniku zahraničního obchodu. Práce to nebyla nijak náročná, Jan Vůjtěch se při ní velmi nudil, a tak se rozhodl, že bude ještě studovat svou oblíbenou filozofii. Jeho nadřízení si mysleli, že chce na Filozofické fakultě studovat cizí jazyky, aby si rozšířil kvalifikaci pro zahraniční obchod, a tak mu studium povolili. On se ale přihlásil na filozofii v kombinaci s psychologií, vystudoval ji, a stal se tak dvojnásobným doktorem práv a filozofie. A ač byl dříve politicky nespolehlivý, v šedesátých letech se dostal na ministerstvo zahraničního obchodu. To sice musel opustit ihned po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ale jinak už s komunistickým režimem problémy neměl. Nemohl sice cestovat na vlastní pas, ale za hranice se přece jen podíval, a to jako člen volejbalové reprezentace. Za normalizace se chvíli ocitl u popelářů, ale nevydržel tam dlouho a podařilo se mu najít zaměstnání ve Výzkumném ústavu energetickém. Zde působil jako psycholog a koordinátor výzkumu až do listopadu 1989, kdy se podílel na aktivitách Občanského fóra. Zde si ho všimla jeho bývalá spolužačka z Právnické fakulty JUDr. Dagmar Burešová, v té době známá advokátka mnoha obětí komunistického režimu, která se po revoluci stala ministryní spravedlnosti. Na její přímluvu se Jan Vůjtěch stal šéfem poradců v České národní radě a posléze také pracoval jako úředník v Poslanecké sněmovně. Tehdy se de facto poprvé začal vážněji zabývat právem. Do politiky se mu ale nechtělo, a tak se z Poslanecké sněmovny přesunul do Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, kde vedl právní oddělení, a odtud odešel v roce 2003 do důchodu. Dnes stále působí jako právník, a to ve Svazu PTP, mezi svými bývalými kolegy z praporu, kde se snaží zajistit bývalým „pétépákům“ odškodnění od státu. Jan Vůjtěch stále opakuje, že nikdy nebyl žádným disidentem, ale nemohl mlčet, když se říkaly hlouposti.
20.10.2014
Příběh 20. století – zpracoval Petr Hampl – instituce Post Belum
Přidejte komentář...
První vdovské rozsudky v kauzách PTP
Městský soud v Praze 24. 10. 2014:
Zmíněné tři rozsudky jsou významné, neboť ukazují, že v České republice mohou být před soudem úspěšné i osamělé osmdesátileté ženy ze skromných poměrů, byť by byl jejich odpůrcem samotný ministr vnitra s týmem svých poradců. Dlužno ovšem podotknout, že ve všech třech případech jde o vdovy, jejichž manželé podali žádost podle původního znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Tyto rozsudky tedy vztahovat všeobecně na všechny vdovy po bývalých příslušnících PTP. … Městský soud v Praze by měl ještě projednat některé jiné žaloby, které podaly vdovy, jejichž manželé ke dni účinnosti nařízení vlády č. 135/2009 Sb., tj. k 1. 1. 2010, žili, ale žádost sami nepodali, neboť uvěřili ministerským úředníkům, že nárok nemají. Dříve než se soudně prokázal opak, totiž že nárok mají, tak zemřeli.
V pátek 24. 10. 2014 vydal Městský soud v Praze první tři rozsudky, kterými vyhověl žalobám vdov po bývalých příslušnících PTP proti rozhodnutím ministru vnitra. Jde o
• Květoslavu Galetovou z Pardubic,
• Zdeňku Hodkovou z Hradce Králové a
• Jaroslavu Švejdovou z Dačic.
Jejich manželé požádali podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. o náhradu za dovolenou během jejich nucené služby ve vojenských táborech nucené práce, ale dříve než bylo o jejich žádosti pravomocně rozhodnuto, tak zemřeli. Řízení proto bylo zastaveno.
Ministerští úředníci i ministr vnitra tvrdili, že by tyto vdovy měly nárok jen tehdy, kdyby žádosti manželů byly pravomocně zamítnuty.
Vdovy však poukazovaly na to, že pokud by Ministerstvo vnitra jednalo řádně a včas, tak by o žádostech bylo rozhodnuto kladně ještě za života jejich manželů.
Soud argumenty vdov uznal a napadená rozhodnutí zrušil.
Ministr vnitra by měl nyní vydat nová rozhodnutí, jimiž vdovám vyhoví.
Zmíněné tři rozsudky jsou významné, neboť ukazují, že v České republice mohou být před soudem úspěšné i osamělé osmdesátileté ženy ze skromných poměrů, byť by byl jejich odpůrcem samotný ministr vnitra s týmem svých poradců.
Dlužno ovšem podotknout, že ve všech třech případech jde o vdovy, jejichž manželé podali žádost podle původního znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Tyto rozsudky tedy nelze vztahovat všeobecně na všechny vdovy po bývalých příslušnících PTP.+
+ Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. bylo původně koncipováno pro ty, kteří byli minulým režimem osobně poškozeni, nikoli pro vdovy. Výjimku pro ně přinesly až novely č. 51/2013 Sb. a č. 205/2014 Sb., které reagovaly na nesprávné postupy Ministerstva vnitra. Městský soud v Praze by měl ještě projednat některé jiné žaloby, které podaly vdovy, jejichž manželé ke dni účinnosti nařízení vlády č. 135/2009 Sb., tj. k 1. 1. 2010, žili, ale žádost sami nepodali, neboť uvěřili ministerským úředníkům, že nárok nemají. Dříve než se soudně prokázal opak, totiž že nárok mají, tak zemřeli.
26. 10. 2014 zapsal:
Lubomír Müller
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Pétépáci vzpomínali na Barboru
České Budějovice - Dvě desítky pétépáků dorazily ve středu do budějovického hotelu Clarion na setkání příslušníků 3. roty III. PTP Karviná a dalších mužů, kteří na vojně jako politicky nespolehliví pracovali v dolech či na stavbách.
Doby o hornictví nic nevěděl," přidal zkušenost ze začátků na šachtě Karel Janoch ze Suchodolu nad Účastníky pozdravil za hostitele Jiří Pešek, předseda budějovického okresního klubu Svazu PTP, a hospodář Stanislav Češka. „Náš klub stále funguje a věřím, že vydržíme do poslední chvíle, i když se potýkáme s vysokým věkem a nemocemi," řekli svorně. Jejich slova potvrdil i jednatel klubu Václav Šulista (85), který sloužil u PTP od 1. října 1951 do 20. února 1954 a také fáral v Karviné na dole Mír. „Každoročně je vidět, jak ubýváme, ale je potěšitelné, že máme snahu scházet se a naše setkání jsou milá a přátelská. Jednou přijde doba, kdy budeme národu chybět a nikdo už asi nepřipomene doby, které jsme prožili. Již dnes je ta doba zpochybňován „Prvního října 1951 jsme narukovali do Karviné, kde jsme fárali na dole 1. máje, bývalé Barboře," vzpomíná František Walisch, který se narodil roku 1924 v Pohůrce. „Na Barboře jsme zažili i výbuch a pracovali tam pak se záchranáři," doplnil, připadám si jako legionář z bitev I. světové války. Jen aby se to nevymstilo, vezměte si současné dění a situaci na Ukrajině, siláckou přehlídku v Moskvě i podlézání našich představitelů. Takže naše stáří je asi výhodou," dodává prorocky pétépák Václav Šulista.
„Každým rokem nás ubývá a někteří pozvaní kvůli zdravotnímu stavu dnes nedorazí, vždyť je nám přes 80 let, posteskl si organizátor Miroslav Sankot z Počátek. „Z 31 pozvaných přijelo dvacet," dodal. Mezi nejstaršími byl 91letý František Walisch z Hůr u Českých Budějovic. „Fárali jsme i v době, kdy se na dole Barbora stala velká tragédie," připomněl pétépák důlní neštěstí s mnoha mrtvými. Vojáci s černými výložkami tuhle práci neznali. „Hrdina socialistické práce mě poslal do závalu, ale já do té Lužnicí, který sloužil 31 měsíců, od roku 1950 do roku 1953.
„Fáral jsem na Barboře. Když došlo k výbuchu, zaplaťpánbůh se nám nic nestalo. Zrovna jsme vyfárali, a než jsme se osprchovali, došlo k tragédii a z 13 havířů nikdo nepřežil," dodal Karel Janoch.
„V České republice je nás už jen 2900," uvedl přítomný Jan Decker, předseda Svazu pomocných technických praporů Vojenských táborů nucených prací ČR. „V roce 2000 nás ještě bylo 11 000.
Ubýváme a do vedení poboček se těžko hledají lidé," dodal budějovický rodák. Někde proto pétépáci uvažují, že by na příštím sjezdu pobočku rozpustili.
České Budějovice - Dvě desítky pétépáků dorazily ve středu do budějovického hotelu Clarion na setkání příslušníků 3. roty III. PTP Karviná a dalších mužů, kteří na vojně jako politicky nespolehliví pracovali v dolech či na stavbách.
Doby o hornictví nic nevěděl," přidal zkušenost ze začátků na šachtě Karel Janoch ze Suchodolu nad Účastníky pozdravil za hostitele Jiří Pešek, předseda budějovického okresního klubu Svazu PTP, a hospodář Stanislav Češka. „Náš klub stále funguje a věřím, že vydržíme do poslední chvíle, i když se potýkáme s vysokým věkem a nemocemi," řekli svorně. Jejich slova potvrdil i jednatel klubu Václav Šulista (85), který sloužil u PTP od 1. října 1951 do 20. února 1954 a také fáral v Karviné na dole Mír. „Každoročně je vidět, jak ubýváme, ale je potěšitelné, že máme snahu scházet se a naše setkání jsou milá a přátelská. Jednou přijde doba, kdy budeme národu chybět a nikdo už asi nepřipomene doby, které jsme prožili. Již dnes je ta doba zpochybňován „Prvního října 1951 jsme narukovali do Karviné, kde jsme fárali na dole 1. máje, bývalé Barboře," vzpomíná František Walisch, který se narodil roku 1924 v Pohůrce. „Na Barboře jsme zažili i výbuch a pracovali tam pak se záchranáři," doplnil, připadám si jako legionář z bitev I. světové války. Jen aby se to nevymstilo, vezměte si současné dění a situaci na Ukrajině, siláckou přehlídku v Moskvě i podlézání našich představitelů. Takže naše stáří je asi výhodou," dodává prorocky pétépák Václav Šulista.
„Každým rokem nás ubývá a někteří pozvaní kvůli zdravotnímu stavu dnes nedorazí, vždyť je nám přes 80 let, posteskl si organizátor Miroslav Sankot z Počátek. „Z 31 pozvaných přijelo dvacet," dodal. Mezi nejstaršími byl 91letý František Walisch z Hůr u Českých Budějovic. „Fárali jsme i v době, kdy se na dole Barbora stala velká tragédie," připomněl pétépák důlní neštěstí s mnoha mrtvými. Vojáci s černými výložkami tuhle práci neznali. „Hrdina socialistické práce mě poslal do závalu, ale já do té Lužnicí, který sloužil 31 měsíců, od roku 1950 do roku 1953.
„Fáral jsem na Barboře. Když došlo k výbuchu, zaplaťpánbůh se nám nic nestalo. Zrovna jsme vyfárali, a než jsme se osprchovali, došlo k tragédii a z 13 havířů nikdo nepřežil," dodal Karel Janoch.
„V České republice je nás už jen 2900," uvedl přítomný Jan Decker, předseda Svazu pomocných technických praporů Vojenských táborů nucených prací ČR. „V roce 2000 nás ještě bylo 11 000.
Ubýváme a do vedení poboček se těžko hledají lidé," dodal budějovický rodák. Někde proto pétépáci uvažují, že by na příštím sjezdu pobočku rozpustili.
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Pět set pétépáků čeká 60 let na odškodnění. Dočkají se?
Zuzana Lebdušková
Půl roku žil Jan Decker ve stodole a mýtil v rámci služby u PTP les u Mimoně na severu Čech. „Pracovalo se pochopitelně za každého počasí, na pracoviště v Mimoni jsme docházeli šest kilometrů, celý den jsme pracovali a šli zase zpátky. Pak jsme měli tzv. výcvik, což bylo buď politické cvičení, nebo jsme zakopávali cvičné miny. Navíc jsme měli pohotovostní službu, a tak jsme v neděli museli vykládat z vagónů cement, cihly, štěrk a další stavební materiál. Prakticky jsme volno nikdy neměli,“ vypráví muž, který u pomocného technického praporu strávil v 50. letech devětadvacet měsíců. Základní vojenská služba přitom trvala dva roky. Jan Decker, současný předseda Svazu pomocných technických praporů ČR, nyní usiluje o to, aby stát napravil zbylé křivdy. O finančním odškodnění pro některé příslušníky technických praporů jedná již se čtvrtým ministrem vnitra. Tentokrát však Milan Chovanec (ČSSD) přislíbil, že těchto pět set mužů po šedesáti letech odškodní.
Z vojny jedině pod zem
Nařízení vlády č. 135 z roku 1999 o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem nezahrnuje odškodnění těch příslušníků pomocných technických praporů, kteří byli na základě administrativních změn během let 1953 a 1954 transformováni do tzv. technických praporů. „Ke změně tehdy došlo pouze v tom, že pétépákům přidělili zbraně, zbavili je klasifikace E (politicky nespolehlivá osoba), ale nepustili je do civilu, protože nepodepsali závazek do hornictví nebo stavebnictví. Pro ně to bylo psychicky ještě náročnější, než samotné nasazení v pomocných technických praporech,“ objasnil pro ECHO24.cz změnu této vojenské služby předseda Svazu PTP Jan Decker.
Zuzana Lebdušková
Půl roku žil Jan Decker ve stodole a mýtil v rámci služby u PTP les u Mimoně na severu Čech. „Pracovalo se pochopitelně za každého počasí, na pracoviště v Mimoni jsme docházeli šest kilometrů, celý den jsme pracovali a šli zase zpátky. Pak jsme měli tzv. výcvik, což bylo buď politické cvičení, nebo jsme zakopávali cvičné miny. Navíc jsme měli pohotovostní službu, a tak jsme v neděli museli vykládat z vagónů cement, cihly, štěrk a další stavební materiál. Prakticky jsme volno nikdy neměli,“ vypráví muž, který u pomocného technického praporu strávil v 50. letech devětadvacet měsíců. Základní vojenská služba přitom trvala dva roky. Jan Decker, současný předseda Svazu pomocných technických praporů ČR, nyní usiluje o to, aby stát napravil zbylé křivdy. O finančním odškodnění pro některé příslušníky technických praporů jedná již se čtvrtým ministrem vnitra. Tentokrát však Milan Chovanec (ČSSD) přislíbil, že těchto pět set mužů po šedesáti letech odškodní.
Z vojny jedině pod zem
Nařízení vlády č. 135 z roku 1999 o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem nezahrnuje odškodnění těch příslušníků pomocných technických praporů, kteří byli na základě administrativních změn během let 1953 a 1954 transformováni do tzv. technických praporů. „Ke změně tehdy došlo pouze v tom, že pétépákům přidělili zbraně, zbavili je klasifikace E (politicky nespolehlivá osoba), ale nepustili je do civilu, protože nepodepsali závazek do hornictví nebo stavebnictví. Pro ně to bylo psychicky ještě náročnější, než samotné nasazení v pomocných technických praporech,“ objasnil pro ECHO24.cz změnu této vojenské služby předseda Svazu PTP Jan Decker.
Přidejte komentář...
Příspěvek obsahuje přílohu
Jindřichův Hradec – Předseda Okresního klubu svazu pomocného technického praporu Miloslav Hirsch
Pamětník vzpomíná na válku i službu u PTP
popisuje své smutné zážitky ze 2. světové války i z období komunismu.
Narodil se v roce 1928 v Jindřichově Hradci. Od roku 1935 navštěvoval Základní školu v Janderově ulici. V roce 1939 zabrali budovu školy Němci. Byl proto nucen přejít do 1. základní školy. V roce 1950 nastoupil na vojnu k pomocnému technickému praporu, kde byl až do roku 1953.
„Když jsem chodil do základní školy, tak dva moji učitelé a můj otec byli transportováni do koncentračního tábora do Buchenwaldu. Jediný otec se vrátil. Jindřichův Hradec byl velmi okleštěný. Nikam se bez povolení nemohlo, jediná volná cesta byla na Jarošov nad Nežárkou. Jinak vlakem se nesmělo vystoupit například v Děbolíně. Německá byla také Horní a Dolní Pěna, Horní Žďár a Číměř, česká byla až Lásenice,“ vzpomíná na tehdejší Jindřichohradecko.V roce 1950 nastoupil k pomocnému technickému praporu (PTP), protože byl podle tehdejšího označení takzvaně politicky nespolehlivý.Otec mě a mému bratrovi tehdy říkal, kam se chystáme, že už za nás vojnu odsloužil. Bojoval totiž za 1. světové války a byl u Československých legií v Rusku.“Služba u PTP nebyla procházka růžovým sadem. Pojetí Černých baronů Miloslava Švandrlíka prý vůbec neodpovídá. „Švandrlík byl až u takzvaného technického praporu, ale u PTP byly podmínky daleko tvrdší. Chodili jsme pracovat v hadrech, které se zrovna našly, takže třeba v ruských nebo německých uniformách. Pracovali jsme na stavbách nebo v lese. Měl jsem štěstí, že jsem nemusel do dolu, protože hodně mých kamarádů to tam zasypalo.“
V roce 1952 měl ukončit vojenskou službu, přišlo však zklamání. „Řekli nám, že jsme přidrženi na zvláštní cvičení na neurčito. Propuštěni jsme byli až po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953,“ zakončil své povídání o službě u PTP pamětník.
Zdroj: http://jindrichohradecky.denik.cz/
Pamětník vzpomíná na válku i službu u PTP
popisuje své smutné zážitky ze 2. světové války i z období komunismu.
Narodil se v roce 1928 v Jindřichově Hradci. Od roku 1935 navštěvoval Základní školu v Janderově ulici. V roce 1939 zabrali budovu školy Němci. Byl proto nucen přejít do 1. základní školy. V roce 1950 nastoupil na vojnu k pomocnému technickému praporu, kde byl až do roku 1953.
„Když jsem chodil do základní školy, tak dva moji učitelé a můj otec byli transportováni do koncentračního tábora do Buchenwaldu. Jediný otec se vrátil. Jindřichův Hradec byl velmi okleštěný. Nikam se bez povolení nemohlo, jediná volná cesta byla na Jarošov nad Nežárkou. Jinak vlakem se nesmělo vystoupit například v Děbolíně. Německá byla také Horní a Dolní Pěna, Horní Žďár a Číměř, česká byla až Lásenice,“ vzpomíná na tehdejší Jindřichohradecko.V roce 1950 nastoupil k pomocnému technickému praporu (PTP), protože byl podle tehdejšího označení takzvaně politicky nespolehlivý.Otec mě a mému bratrovi tehdy říkal, kam se chystáme, že už za nás vojnu odsloužil. Bojoval totiž za 1. světové války a byl u Československých legií v Rusku.“Služba u PTP nebyla procházka růžovým sadem. Pojetí Černých baronů Miloslava Švandrlíka prý vůbec neodpovídá. „Švandrlík byl až u takzvaného technického praporu, ale u PTP byly podmínky daleko tvrdší. Chodili jsme pracovat v hadrech, které se zrovna našly, takže třeba v ruských nebo německých uniformách. Pracovali jsme na stavbách nebo v lese. Měl jsem štěstí, že jsem nemusel do dolu, protože hodně mých kamarádů to tam zasypalo.“
V roce 1952 měl ukončit vojenskou službu, přišlo však zklamání. „Řekli nám, že jsme přidrženi na zvláštní cvičení na neurčito. Propuštěni jsme byli až po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953,“ zakončil své povídání o službě u PTP pamětník.
Zdroj: http://jindrichohradecky.denik.cz/
Přidejte komentář...
O CELOSTÁTNÍCH POUTÍ PÉTÉPÁKŮ NA LIBAVÉ NAPSALI
František Cikánek z Přerova , Ivo Buráň, Ing. František Rafaja z Holešova
Setkání pétépáků na Libavé
Přes 450 "absolventů" bývalých Vojenských táborů nucených prací - Svazu Pomocných technických praporů (VTNP-PTP) se sešlo 6. června 2002 na tradičním již sedmém setkání s Armádou České republiky. Akce se uskutečnila - jako obvykle - v městě Libavá - ve Vojenském výcvikovém prostoru (VVP) a ve Staré Vodě.
Ani mimořádně nepříznivé, deštivé počasí neodradilo pétépáky, aby prokázali, že duch někdejší pospolitosti v útvarech VTNP za Čepičky, kdy jim totalitní bolševický režim vypálil do čela signum "osob nežádoucích" - nezlomil jejich duševní sílu, i když je jejich stávající "fyzička" čím dál ochablejší. Nejeden pétépák se dostavil na mítink s francouzskými holemi. Zůstává holou realitou, že každoročně těch tělesně postižených "černých baronů" přibývá...
František Cigánek, Přerov
Pouť bývalých příslušníků pomocných technických praporů
(PTP, pétépáků neboli černých baronů) se uskutečnila ve čtvrtek 7. června 2001 ve Staré Vodě ve vojenském újezdě u Města Libavá. Organizace Celostátní pouť "pétépáků"
Dne 6. června 2002 se ve Staré Vodě u Libavé na Olomoucku uskutečnil sedmý ročník duchovního setkání členů PTP (Pomocných technických praporů) a současné české armády. Poutní mši svatou v 9 hod. zde celebroval olomoucký arcibiskup Jan Graubner spolu s ostravsko-opavským biskupem Františkem Lobkowiczem a zúčastnilo se jí přes pět set osob.
(ps)
celé akce pro příslušníky PTP, (jejíž součástí byla i pouť ve Staré Vodě) se konala v režii Armády ČR.
Mši sv. v 10 hodin celebroval olomoucký arcibiskup Jan Graubner a ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a účastnilo se jí 250 poutníků, kteří přijeli v sedmi autobusech.
Kázání přednesl otec František a připomněl v něm těžké chvíle, které museli příslušníci PTP v minulosti prožít a z nichž se na některé s odstupem času vzpomíná i s humorem. Byla to ale těžká doba, mnozí na ni doplatili zdravím. Jako křesťané ale na minulost nesmíme pohlížet se zahořklostí kvůli tomu, že ti, kteří všechno zavinili nebyli dostatečně potrestání.
Poutní místo ve Staré Vodě a kostel svou vnitřní zdevastovaností přímo evokuje vzpomínky na to, co se v minulém režimu vlastně dělo. Je to varovný památník na dobu nedávno minulou.
Ivo Buráň
Pouť farností Holešova a Kroměříže do Staré Vody
Tradiční pouti ke sv. Anně a sv. Jakubovi ve Staré Vodě, ležící ve vojenském prostoru Libavá na Olomoucku, se 29. července 2000 zúčastnili také poutníci z holešovské a kroměřížské farnosti, s nimiž přijela i dechová hudba z Břestu, která doprovodila poutní bohoslužbu a poté hrála pro radost poutníků na venkovním prostranství před kostelem.
Holešovští poutníci přijeli do starobylého poutního místa autobusem po vojenské silnici od Velké Bystřice. Neobvykle široká silnice, kterou po desetiletí rozrývaly železné pásy tanků a těžká kola transportérů, se za Městem Libavou svažuje do údolí. Na jeho dně, tam, kde byla před lety vesnice Stará Voda, stojí osamocený barokní kostel sv. Anny a sv. Jakuba Většího. Postavil jej v letech 1680 až 1686 významný italský stavitel Pietro Giovanni Tencalla. Venkovní části kostela byly nedávno opraveny, totálně zdevastovanému interiéru dosud vévodí azbukou psané nápisy Moskva 678, Taškent 1986, Družba... Jan Evangelista Purkyně či Antonín Cyril Stojan, kteří zde kdysi studovali na piaristické koleji, by se asi dnešnímu stavu podivili. Do osudu kostela, koleje i obce zasáhl osudově nejprve rok 1945, kdy při bojových akcích celá kolej vyhořela a nebyla již obnovena, a pak rok 1946, kdy bylo odtud nuceně odsunuto osmdesát německých rodin a poté bylo toto místo začleněno do vojenského výcvikového prostoru Libavá.
Kostel, vzácná barokní stavební památka, veškeré zařízení, plastiky před kostelem i kolejí se staly obětmi nepochopení kulturních hodnot naší minulosti. To, co nestačili zničit naši vojáci, dokonali po roce 1968 v destrukci neméně nápadití vojáci z Východu. Kromě toho, že vyrabovali vnitřní zařízení, dokázali rozbít i to, co nešlo odnést, např. unikátní kryptu, kterou uvnitř kostela vyhodili do povětří.
Po roce 1991 byla obnovena vnější část kostela (na rekonstrukci přispěli také zdejší rodáci z Rakouska a Německa), zcela zničený interiér byl pouze uklizen a zabezpečen, aby zde nehrozilo nebezpečí pro návštěvníky kostela. Bez ohledu na současný stav byla v první polovině 90. let obnovena tradice slavných poutí, a to pod duchovním vedením premonstrátů ze Svatého Kopečku u Olomouce a oblátů z Kroměříže. Každoročně sem zvláště kolem svátků sv. Anny a sv. Jakuba směřují kroky tisíců našich poutníků i německých obyvatel. Organizačně zde pomáhají skauti z Velké Bystřice, Oder a dalších míst.
Letošní poutní bohoslužbu vedl – stejně jako v posledních letech – někdejší svatokopecký kaplan P. Marián Husek. Společně s ním sloužilo mši svatou asi deset kněží. P. Husek v promluvě mj. připomněl, že k poutím nedílně patří lítost a kajícnost nad utrpením a zlem, které člověk způsobil svým bližním. Tomu musí předcházet usmíření člověka s Bohem a s ostatními lidmi. Právě na tomto místě zněly tyto myšlenky s mimořádnou naléhavostí. Také letos si zde po vyznání vin podali ruce čeští a němečtí poutníci, aby si odpustili staré křivdy a snažili se o usmíření. Mnozí z nich zde v uplynulých letech navázali osobní přátelství. Když se letos po ukončení poutě loučili, slíbili si, že se na tomto místě znovu setkají i napřesrok.
Ing. František Rafaja, Holešov
František Cikánek z Přerova , Ivo Buráň, Ing. František Rafaja z Holešova
Setkání pétépáků na Libavé
Přes 450 "absolventů" bývalých Vojenských táborů nucených prací - Svazu Pomocných technických praporů (VTNP-PTP) se sešlo 6. června 2002 na tradičním již sedmém setkání s Armádou České republiky. Akce se uskutečnila - jako obvykle - v městě Libavá - ve Vojenském výcvikovém prostoru (VVP) a ve Staré Vodě.
Ani mimořádně nepříznivé, deštivé počasí neodradilo pétépáky, aby prokázali, že duch někdejší pospolitosti v útvarech VTNP za Čepičky, kdy jim totalitní bolševický režim vypálil do čela signum "osob nežádoucích" - nezlomil jejich duševní sílu, i když je jejich stávající "fyzička" čím dál ochablejší. Nejeden pétépák se dostavil na mítink s francouzskými holemi. Zůstává holou realitou, že každoročně těch tělesně postižených "černých baronů" přibývá...
František Cigánek, Přerov
Pouť bývalých příslušníků pomocných technických praporů
(PTP, pétépáků neboli černých baronů) se uskutečnila ve čtvrtek 7. června 2001 ve Staré Vodě ve vojenském újezdě u Města Libavá. Organizace Celostátní pouť "pétépáků"
Dne 6. června 2002 se ve Staré Vodě u Libavé na Olomoucku uskutečnil sedmý ročník duchovního setkání členů PTP (Pomocných technických praporů) a současné české armády. Poutní mši svatou v 9 hod. zde celebroval olomoucký arcibiskup Jan Graubner spolu s ostravsko-opavským biskupem Františkem Lobkowiczem a zúčastnilo se jí přes pět set osob.
(ps)
celé akce pro příslušníky PTP, (jejíž součástí byla i pouť ve Staré Vodě) se konala v režii Armády ČR.
Mši sv. v 10 hodin celebroval olomoucký arcibiskup Jan Graubner a ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a účastnilo se jí 250 poutníků, kteří přijeli v sedmi autobusech.
Kázání přednesl otec František a připomněl v něm těžké chvíle, které museli příslušníci PTP v minulosti prožít a z nichž se na některé s odstupem času vzpomíná i s humorem. Byla to ale těžká doba, mnozí na ni doplatili zdravím. Jako křesťané ale na minulost nesmíme pohlížet se zahořklostí kvůli tomu, že ti, kteří všechno zavinili nebyli dostatečně potrestání.
Poutní místo ve Staré Vodě a kostel svou vnitřní zdevastovaností přímo evokuje vzpomínky na to, co se v minulém režimu vlastně dělo. Je to varovný památník na dobu nedávno minulou.
Ivo Buráň
Pouť farností Holešova a Kroměříže do Staré Vody
Tradiční pouti ke sv. Anně a sv. Jakubovi ve Staré Vodě, ležící ve vojenském prostoru Libavá na Olomoucku, se 29. července 2000 zúčastnili také poutníci z holešovské a kroměřížské farnosti, s nimiž přijela i dechová hudba z Břestu, která doprovodila poutní bohoslužbu a poté hrála pro radost poutníků na venkovním prostranství před kostelem.
Holešovští poutníci přijeli do starobylého poutního místa autobusem po vojenské silnici od Velké Bystřice. Neobvykle široká silnice, kterou po desetiletí rozrývaly železné pásy tanků a těžká kola transportérů, se za Městem Libavou svažuje do údolí. Na jeho dně, tam, kde byla před lety vesnice Stará Voda, stojí osamocený barokní kostel sv. Anny a sv. Jakuba Většího. Postavil jej v letech 1680 až 1686 významný italský stavitel Pietro Giovanni Tencalla. Venkovní části kostela byly nedávno opraveny, totálně zdevastovanému interiéru dosud vévodí azbukou psané nápisy Moskva 678, Taškent 1986, Družba... Jan Evangelista Purkyně či Antonín Cyril Stojan, kteří zde kdysi studovali na piaristické koleji, by se asi dnešnímu stavu podivili. Do osudu kostela, koleje i obce zasáhl osudově nejprve rok 1945, kdy při bojových akcích celá kolej vyhořela a nebyla již obnovena, a pak rok 1946, kdy bylo odtud nuceně odsunuto osmdesát německých rodin a poté bylo toto místo začleněno do vojenského výcvikového prostoru Libavá.
Kostel, vzácná barokní stavební památka, veškeré zařízení, plastiky před kostelem i kolejí se staly obětmi nepochopení kulturních hodnot naší minulosti. To, co nestačili zničit naši vojáci, dokonali po roce 1968 v destrukci neméně nápadití vojáci z Východu. Kromě toho, že vyrabovali vnitřní zařízení, dokázali rozbít i to, co nešlo odnést, např. unikátní kryptu, kterou uvnitř kostela vyhodili do povětří.
Po roce 1991 byla obnovena vnější část kostela (na rekonstrukci přispěli také zdejší rodáci z Rakouska a Německa), zcela zničený interiér byl pouze uklizen a zabezpečen, aby zde nehrozilo nebezpečí pro návštěvníky kostela. Bez ohledu na současný stav byla v první polovině 90. let obnovena tradice slavných poutí, a to pod duchovním vedením premonstrátů ze Svatého Kopečku u Olomouce a oblátů z Kroměříže. Každoročně sem zvláště kolem svátků sv. Anny a sv. Jakuba směřují kroky tisíců našich poutníků i německých obyvatel. Organizačně zde pomáhají skauti z Velké Bystřice, Oder a dalších míst.
Letošní poutní bohoslužbu vedl – stejně jako v posledních letech – někdejší svatokopecký kaplan P. Marián Husek. Společně s ním sloužilo mši svatou asi deset kněží. P. Husek v promluvě mj. připomněl, že k poutím nedílně patří lítost a kajícnost nad utrpením a zlem, které člověk způsobil svým bližním. Tomu musí předcházet usmíření člověka s Bohem a s ostatními lidmi. Právě na tomto místě zněly tyto myšlenky s mimořádnou naléhavostí. Také letos si zde po vyznání vin podali ruce čeští a němečtí poutníci, aby si odpustili staré křivdy a snažili se o usmíření. Mnozí z nich zde v uplynulých letech navázali osobní přátelství. Když se letos po ukončení poutě loučili, slíbili si, že se na tomto místě znovu setkají i napřesrok.
Ing. František Rafaja, Holešov
Přidejte komentář...
Jaký má původ pojmenování "černí baroni" pro příslušníky PTP v románu M. Švandrlíka?
Toto oslovení se vztahovalo na příslušníky PTP a technických praporů na Ostravsku. Pravý moment, kdy to vzniklo, byl na jedné šachtě, kde vždycky potom, co vyfárali a než je odvezli zpátky do tábora, vběhli do kantýny, kde jednak byla hezká kantýnská, jednak tam měli pivo a nějaké dobrůtky. A protože vojáci, kteří je doprovázeli, už chtěli být doma, křičeli na ně "Hele, nejste žádní uhlobaroni, nejste žádní baroni, jdeme!" Na to konto si začali říkat baroni a pak už k tomu jen přibylo to černí, protože oni byli černí. Dáno to také bylo jejich výložkami, které byly černé. No a za Čepičky se říkalo, protože v 50tých letech, byl ministrem obrany generál Alexej Čepička.
Doplňuji: Později se tak říkalo všem příslušníkům PTP.
Toto oslovení se vztahovalo na příslušníky PTP a technických praporů na Ostravsku. Pravý moment, kdy to vzniklo, byl na jedné šachtě, kde vždycky potom, co vyfárali a než je odvezli zpátky do tábora, vběhli do kantýny, kde jednak byla hezká kantýnská, jednak tam měli pivo a nějaké dobrůtky. A protože vojáci, kteří je doprovázeli, už chtěli být doma, křičeli na ně "Hele, nejste žádní uhlobaroni, nejste žádní baroni, jdeme!" Na to konto si začali říkat baroni a pak už k tomu jen přibylo to černí, protože oni byli černí. Dáno to také bylo jejich výložkami, které byly černé. No a za Čepičky se říkalo, protože v 50tých letech, byl ministrem obrany generál Alexej Čepička.
Doplňuji: Později se tak říkalo všem příslušníkům PTP.