XXVI. setkání bývalých příslušníků PTP – VTNP v Zaječově - Sv. Dobrotivá

Organizaci již XXVI. setkání, které proběhlo letos ve čtvrtek 13. září, zajistil Spolek Zděná 2012 a Obec Zaječov. Pod záštitou Konfederácie politických väzňov Slovenska a za doprovodu jejího předsedy, pana Petra Sandtnera, přijela ze Slovenska početná delegace bývalých „pétépáků“ a jejich rodinných příslušníků.

Ing. Miloslav Moravec (★ 1925 ✞ 2016)

Miloslav Moravec se narodil 12. května 1925 v Kolíně. Otec pracoval nejprve jako dělník, později jako pošťák a byl členem Národních socialistů. Matka pracovala v továrně. V polovině třicátých let vstoupil Miloslav Moravec do Skauta a skautingu se věnoval i po válce. V Kolíně vedl junácký oddíl a později, v roce 1948, se stal v Praze členem Kruhu (Pavla Křivského). V Praze také vystudoval obchodní akademii a Vysokou školu hospodářských věd.

V říjnu 1950 byl povolán na vojnu do Klatov a o měsíc později ho kvůli jeho skautské minulosti zařadili k PTP. Nasazen byl na povrchové práce na dole Zápotocký na Kladně. Po půl roce ho převeleli k 57. praporu na důl Gottwald. Pracoval na nakládce a expedici vagonů, na haldě nebo jako stavební dělník. Z PTP byl Moravec propuštěn po třech letech 30. května 1953.

Jako řadový člen Svazu PTP – oblasti Praha , v roce 2010 převzal odpovědnost za náš Zpravodaj po zesnulém Pavlu Krásovi a v této funkci pracoval jako šéfredaktor až do roku 2016
Za tu dobu připravil do tisku 37 jeho vydání Zpravodaje
8. července 2016 opustil naše řady ve věku 91 let. Odešel uprostřed tvůrčí práce právě při dokončování jubilejního 100 čísla časopisu.

Šest let utvářel jeho podobu a vtiskl mu svou tvář. Po celou dobu se pečlivě staral, aby informace pro naše členy byly aktuální a obsah pro čtenáře přitažlivý.

Vedle této funkce byl i členem výboru Českého svazu a pražské oblastní rady.

Svou prací se trvale zapsal do historie Svazu PTP – VTNP ČR.
Pokud mu to čas i zdravotní stav dovolil, zúčastňoval se i setkání bývalých příslušníků 3.roty III.PTP Pomocných technických praporů.

Vedle obětavé práce pro náš svaz byl do posledních chvil svého života aktivním členem Svojsíkova oddílu, čestného oddílu Junáka – českého skauta. Zastával v něm funkci hospodáře a tajemníka.

Byl členem tzv. Kruhu - určité skupiny skautských intelektuálů, kteří se scházeli dlouhodobě až do dneška.

Skautská myšlenka od mládí ho formovala a provázela celý život. Nikdy se těmto ideálům nezpronevěřil a vždy byl připraven a ochoten pomoci, pokud to bylo v jeho silách a možnostech.

Ing. Miloslav Moravec byl čestný a nesmírně obětavý a vlídný člověk.

Ing. Jaroslav Ryba (★ 7.4. 1932 - ✞ 16.2. 2018)

Ve středu 28.února 2018 jsme se rozloučili s naším bratrem Ing. Jaroslavem Rybou, dlouholetým členem a posledním předsedou kulturní komise Ústřední rady Svazu PTP-VTNP České republiky a především velmi skromným, pracovitým a milým člověkem, který i v současné době stále obětavě pracoval, a to také jako člen výboru našeho Spolku bývalých příslušníků PTP-VTNP se sídlem v Praze. Dnes mu proto v našem Zpravodaji PTP znovu z celého srdce děkujeme za jeho kamarádství, obětavost, vytrvalost a houževnatost v práci, a to nejen pro pétépáky, ale i pro celou naši společnost.

Jako syn ze selské rodiny byl v padesátých létech - jako tak zvaný nepřítel pracujícího lidu - povolán k výkonu vojenské služby ve vojenských táborech nucených prací. Byl nasazen z politických důvodů na práci v ostravských dolech v rámci Pomocných technických praporů. Jeho původ synka ze selského rodu ho provázel po celou jeho profesní dráhu a z politických důvodů byl nucen měnit zaměstnání, až skončil v resortu dopravy. Navzdory této perzekuci však své zkušenosti ze silniční dopravy dokázal využít dokonce i autorsky a zdokumentoval je v publikacích „K historii silniční dopravy na území České republiky“ a „Zájmová sdružení v silniční dopravě v létech 1990 až 2000 na území České republiky“, které vydal v roce 2010.

Hned po sametové revoluci v roce 1989 se zapojil do práce ve Svazu PTP – VTNP České republiky. Do posledních chvil života se ještě i ve svých pětaosmdesáti letech aktivně podílel na práci pro pétépáky jako člen výboru Spolku bývalých příslušníků PTP. Staral se o pétépáckou knihovnu, kde shromažďoval všechny publikace o PTP. Věnoval se i publikační činnosti a zpracoval publikaci „Ze života Pomocných technických praporů“, dále zpracoval „Památníky PTP“, jejich podrobný soupis včetně dislokace, popisu i autorů, uspořádal ve spolupráci s Tomášem Slabým „Seznam literatury, týkající se PTP v souvislostech 50.let“. V současné době pracoval na životopisech některých pétépáků. Odešel náhle od nedokončené práce. Byl stále činorodý a plný elánu, proto jeho náhlý odchod ze života nás velmi překvapil a bolestně se nás dotkl. Svou prací se zapsal do historie PTP.

Jaroslave, stejně jako rodině, tak i nám budeš nesmírně chybět. Za to vše, co jsi pro nás vykonal, Ti děkujeme a nezapomeneme. Ať Ti Pán Bůh dá věčnou slávu tam na věčnosti. Čest Tvojí památce.

SIT VOBIS FELIX ET BEATA AETERNITAS
Nechť je vám věčnost šťastná a blažená

Na shledanou, kamarádi.

Mons. Josef Veselý: Moje cesta ke kněžství

Příspěvek z Budoucnosti církve od nedávno zesnulého Mons. Josefa Veselého.

Když se někdy vracím ve vzpomínkách do mladých let a k počátkům svého kněžského povolání, mohu říci, že to začalo nástupem do arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Psal se rok 1940, byla válka. Ústav měl bohatou stoletou tradici. Působilo zde asi 25 kněží, kteří měli zároveň profesorskou aprobaci. Byl to ústav jen pro chlapce a byli jsme tam z různých konců Moravy. Kněží se nám věnovali i ve volném čase. Každý rok jsme měli možnost prožít zde duchovní cvičení, které nám dávali jezuité. Byla tu tedy každý rok možnost pohovořit si o své budoucnosti s těmi, kteří měli v této oblasti své zkušenosti.

Důležitý prožitek mě čekal na konci prázdnin roku 1944. Promeškaný zánět slepého střeva, rychlá operace, tři dny v horečkách mezi životem a smrtí. A potom celý měsíc v nemocnici. Tenkrát byly v nemocnici v Kroměříži velké světnice, kde nás bylo až dvacet, staří, mladí. Mnozí zde umírali. Pracovaly tu sestry Sv. Kříže, jim vděčím za mnohé. Profesor P.Seidler, výborný matematik, mne pravidelně navštěvoval a nosil mi knížky. Když se k nemoci přidal i zápal plic, ztratil jsem celou jednu konferenci a musel jsem všechno dohánět. Ale podařilo se to.

Blízkost smrti, všechno zlo fyzické i mravní, které válka přinesla, mne nutilo k zamyšlení, jak dál prožívat svůj život. V srdci se mi najednou objevila touha přispět k duchovní obrodě národa. Tehdy padlo rozhodnutí, které pak dozrávalo a po maturitě bylo vše jasné. Na dotaz ze semináře, proč jsem se rozhodl pro kněžské povolání, jsem odepsal: „Abych se naučil umění žít a abych toto umění mohl předávat jiným.“

Situace v roce 1948 se vyhrocovala. Ale navzdory tomu začátek studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci proběhl v klidu. Do prvního ročníku nás nastoupilo dvacet. (Ke kněžství jsme došli tři.)
Řád seminárního života mi nedělal problémy, byl jsem na vše zvyklý z Kroměříže. Myslím, že dva roky v semináři byly pro mne výstupem na horu Tábor. Studium na fakultě a život v semináři byl opravdu bohatý. Latinská liturgie a chorální zpěvy pod vedením P.Olejníka jsou pro mne dodnes nezapomenutelné. Návštěvy mnohých osobností (D.Pecka, A.Vyskočil, J.Vašica a další) nás povzbuzovaly v tehdejších nejistotách a doplňovaly to, co jsme získávali na fakultě.

Důležité pro mne bylo setkání s Vladimírem Neuwirthem, který byl o osm roků starší a svými bohatými zkušenostmi dovedl narýsovat program do budoucnosti. Pod jeho vedením ve vší tajnosti a s vědomím spirituála P.Bílka začal život našeho SPOLEČENSTVÍ. Dá se říci, že to byla příprava od Prozřetelnosti na léta budoucí.

Základní program byl vyjádřen slibem – žít pro obnovu světa a naší vlasti pod ochranou P.Marie v duchu papežských encyklik a ve spojení se Společenstvím.

Když pak došlo k zavření semináře i fakulty a museli jsme nastoupit do PTP, bylo Společenství pevnou základnou pro uchování kněžského povolání. Doba prožitá v PTP byla životní zkouškou. Bylo to také setkání s tvrdou realitou života. Ale snad právě tím více ve mně rostla touha uchovat si kněžské povolání a postavit se na odpor vůči všemu, co likvidovalo duchovní hodnoty národa. I po skončení služby v PTP to bylo zase Společenství pod vedením Vladimíra Neuwirtha, které nám pomáhalo i nadále žít spiritualitou kněžského povolání. Cíl kněžství byl často v nedohlednu. Pevné pilíře duchovního života tvořila především každodenní účast na mši svaté a úcta k P.Marii. Jsem za to vděčný dosud. Společenství nás vedlo ke vzájemnému setkávání, ke správnému využití času, ke studiu a k apoštolátu mezi jinými. Měl jsem na starosti i jiné bohoslovce. Museli jsme počítat s tím, že to jednou vyústí ve vězení. To přišlo začátkem roku 1961.

Vzdálenou přípravou i na tuto novou situaci byla knížka Staveniště Evropy (vyšla v roce 1948). Tresty, k nimž jsme byli v červenci 1961 odsouzeni, byly tvrdé. Dostal jsem 13 roků. Cíl ke kněžství byl tedy zase v nedohlednu.
Pedagogika Boží je však někdy plná tajemství. Mohu říci upřímně, že jsem byl kolikrát v propasti bídy a utrpení, ale na druhé straně jsem zakusil i propast Boží lásky a radosti. Stovky veršů, které zde vznikly, jsou pro mne velkým tajemstvím.

Psal se rok 1962. Po amnestii, která nás minula, byla před námi zase jen nejistá budoucnost. Otec biskup Korec mně nabídl kněžské svěcení. Měl jsem tenkrát 33 roků. Najednou tu byla poslední příležitost. Po poradě s duchovním vůdcem a některými jezuity jsem nabídku přijal.

Svěcení se uskutečnilo o slavnosti P.Marie počaté bez poskvrny hříchu 8.12.1962. Byla sobota. Stáli jsme nastoupeni do práce, když najednou zhasla v celém kriminále elektrika. A to byla chvíle, kdy biskup Korec mohl klidně vložit své ruce na mou hlavu. Ostatní se pak uskutečnilo odpoledne. Byl jsem zavázán přísným mlčením do doby, než bude možnost dokončit studium a celou věc zlegalizovat. Nebylo to vždy lehké, ale tyto podmínky jsem splnil. Po návratu z kriminálu jsem to sdělil jen svému zpovědníkovi a rodičům. Pracoval jsem dále manuelně. Každé ráno jsem vstával o čtvrt na pět, abych mohl celebrovat a pak jít do práce. Byl to někdy i útok na nervy. Ve volném čase jsem navštěvoval rodiny a mnohé připravoval ke svátostem.

Pak přišlo Pražské jaro 1968, svitla nová naděje. S mnohými spolužáky a s Dr.Tkadlčíkem a Dr.Dýmalem jsme se snažili o obnovu kněžského semináře v Olomouci. Podařilo se. Věřím, že tenkrát pomohla i přímluva arcibiskupa Stojana. Nás starší však tenkrát poslali do Litoměřic. Svou situaci jsem řešil jen s tehdejším rektorem P. Josefem Poulem, který měl moji plnou důvěru. On spolu s biskupem Dr.K. Skoupým mně tenkrát umožnili mít konečně v rukou řádný dokument o kněžském svěcení. Po získání i studijního absolutoria na fakultě, jsem byl v roce 1970 k dispozici olomouckému arcibiskupství. Na první pastorační místo jsem byl poslán do Ludgeřovic u Hlučína.

Když se zpětně někdy nade vším zamýšlím, uvědomuji si, jak podivuhodná to byla cesta ke kněžství. Cítil jsem to vždy jako projev Boží velkorysosti. Dne 14.9.1950 jsem nastupoval do PTP v Mimoni. Přesně na hodinu a den jsem za 19 roků 14.9.1969 přistupoval k oltáři ve Zlámance u Kroměříže (byla to moje druhá primice). Kdybych v životě neprožil nic jiného než tento projev Boží lásky, myslím, že by to stačilo. Na primičním oznámení jsem měl tento text: „Budu Ti zpívat, Pane, a jméno Tvé chválit, pokud budu.“ Na obrázcích pak bylo napsáno: „Ne, Pane, nám, ne nám, jen jménu svému a vlasti naší drahé, dej slávu a čest.“ V duchu tohoto programu jsem začínal svou pastorační činnost a dodnes se snažím tento program naplňovat.

Jan Bednář
3.5. 1928

Otec Jana Bednáře byl nájemcem malého mlýna na Velehradě a to vedlo k tomu, že v roce 1949 po maturitě na obchodní akademii mu "dělnický přísedící" řekl : "Janku, toto je nejvyšší vzdělání, které jsme ti povolili".Začal pracovat u firmy JAS ( Baťa ) a ve Stavebním kombinátu v Uherském Hradišti, odkud narukoval k 56. PTP Ostrava. Po lékařské prohlídce však nebyl uznán schopným práce pod zemí a tak byl odeslán k 53. PTP Libavá.

Ve Šternberku na Moravě pracoval na stavbách, které byly přiděleny snad nejpočetnější rotě; ta čítala až 230 „ pétépáků „ – synků rolníků, podnikatelů a živnostníků, vyakčněných funkcionářů demokratických politických stran, ze studií vyloučených vysokoškoláků, duchovních i bývalých příslušníků Wehrmachtu.

Přes rozmanitost sociální i intelektuální tam navázal mnoho krásných osobních přátelství, z nichž některá přetrvávají až dodnes. Jeho koníčkem byla swingová hudba, podařilo se mu založit již v květnu 1951 osmičlenný taneční orchestr, který úspěšně účinkoval i na různých civilních akcích, někdy i ve spolupráci s kvalitním pěveckým sborem. Ve Šternberku sloužil až do poloviny listopadu 1952 a ti , kteří podepsali závazky do dolů nebo stavebnictví, byli propuštěni 26.11. do civilu.

V okrese Uherské Hradište nebyly žádné vojenské stavby, musel dojíždět denně z Velehradu do 50 km vzdáleného Přerova, kde u Moravostavu pracoval jako nádeník

Rodičům byl vyvlastněn majetek a on onemocněl těžkými depresemi. Od 1. března 1954 se mu podařilo vrátit se zpět k OSP Uh. Hradiště, kde pracoval až do důchodu v listopadu 1988.

Občas mu soudruzi připomínali jeho politické smýšlení i službu v PTP, zejména po srpnu 1968, odmítl podepsat souhlas se „vstupem vojsk “.

Od roku 1991 mimo své funkce předsedy v Územní organizaci se angažoval ve funkcích místopředsedy v Moravskoslezském svazu, v Ústřední radě PTP – VTNP v Praze a v redakční radě Zpravodaje PTP.

Nelze opomenout obrovsky vynaložené nezištné práce předsedy Jana Bednáře v přípravě Moravskoslezských , Českých a Celostátních sjezdů, přípravu delegátů a jejich účasti na těchto sjezdech. A to vše bez nároku na odměnu. Celkem za 26 roků činnosti věnoval nejméně 4 tisíce hodin ve prospěch PTP na všech úrovních.

Mimo jiné za tuto záslužnou činnost v orgánech VTP – PTP byl oceněn:

Zlatým odznakem ÚR Svazu PTP ČR, Ministerstvem obrany ČR : - bronzovým záslužným křížem, - stříbrným záslužným křížem a mnoha čestnými uznáními a plaketami.

JUDr. Jan Strnadel (★ 1924 ✞ 2018)

Jan Strnadel se narodil 28. října 1924 v Užhorodě ve smíšeném česko-maďarském manželství. Po rozdělení Československa v roce 1938 se rodina přestěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm. Otec byl popraven v roce 1942 při Heydrichiádě a Jana vyloučili z gymnázia. Až do osvobození pracoval na dole Hlubina.

Po válce dostudoval gymnázium a nastoupil na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Uměl tři cizí jazyky a plánoval kariéru diplomata. Po únoru 1948 byl ale jako člen Národních socialistů ze studií vyloučen. Našel si práci ve stavebnictví a krátce pracoval i jako sportovní novinář v redakci Práce v Gottwaldově. V roce 1950 nastoupil na vojnu a kvůli kádrovému profilu byl poslán v prosinci následujícího roku do Mimoně k 51. praporu PTP.

Službu skončil 30. listopadu 1952, kdy podepsal tříletý závazek v hornictví. Nejprve pracoval v Ostravě na Velkodole československé armády, později u výstavby OKD, kde zároveň dostudoval hornickou průmyslovku. V roce 1968 dostal povolení dokončit práva na UK v Praze a již za rok v zimě odpromoval. U OKD pracoval až do pádu komunismu.

Po revoluci se konečně mohl začít živit jako právník. Od poloviny 90. let zakládal podniky se zahraniční účastí, přednášel ve Vídni o českém obchodním právu.
V roce 2010 odešel do důchodu a zapojil se do činnosti ve Svazu PTP.

Spoluzaložil „Mezinárodní konfederaci vojenských táborů nucených prací pro Střední a Východní Evropu „ kde se přes své nehynoucí zásluhy o založení a dlouholeté mezinárodní působení, spokojil s funkcí generálního sekretáře. Pro Svaz PTP – VTNP vykonal moc užitečné práce obzvlášť jako právník se zasloužil o odškodnění těm, kteří sloužili v jednotkách vojenských táborů nucených prací.
17.4.2013 po smrti prezidenta MK VTNP Vladimíra Lopaťuka z organisoval poslední zasedání tohoto orgánu k ukončení činnosti. Na tuto událost byli pozvány do Prahy delegace Slovenska, Polska, Maďarska, Rumunska. Zasedání se konal pod záštitou pražského primátora hlavního města Prahy.

I přes svůj vysoký věk byl plný neutuchající životní energie a někdy i mladického elánu.

30.6.6 2014 mu byl v Praze na Vítkově udělen ministrem obrany ČR Záslužný kříž III.stupně

Po ukončení činnosti PTP – VTNP mu byl udělen titul čestný člen Ústřední rady Svazu PTP – VTNP ČR

Jene, za to vše, co jsi pro nás vykonal, ti z celého srdce děkujeme. Budeš nám velmi chybět.

Čest tvé nehynoucí památce.

Ing. Vladimír Adámek (★ 29.9. 1927 - ✞ 5.2. 2018)

V pondělí 12.února 2018 jsme se rozloučili s naším bratrem, Ing. Vladimírem Adámkem, jedním z posledních účastníků pochodu vysokoškoláků, kteří se 25. února 1948 vydali na Hrad podpořit prezidenta republiky Edvarda Beneše v osudových chvílích našeho národa, a kteří pak v roce 1990 založili organizaci těchto studentů, Pražský akademický klub 48. Loučili jsme se s ním především jako s dlouholetým členem Svazu PTP-VTNP České republiky a jeho vedení a dnes mu v našem Zpravodaji PTP znovu z celého srdce děkujeme za jeho přátelství a práci pro náš Svaz i pomoc poskytovanou těm, kteří v padesátých létech byli perzekvováni stejně jako on. Jeho účast v pochodu na Hrad nezůstala bez následků a v jeho osudu to znamenalo – stejně jako v osudu dalších tisíců vysokoškoláků - vyloučení ze studia na VŠ a zařazení do PTP. Byl nasazen z politických důvodů na stavební práce v 52. pomocném technickém praporu ve Svaté Dobrotivé. Po ukončení vojenské služby nastoupil do pracovního poměru v Hutním projektu, kde mu pak byl trvale připomínán jeho třídní původ syna prvorepublikového důstojníka československé armády a zařazení do vojenských táborů nucených prací. Přesto se mu při zaměstnání podařilo dálkově dokončit vysokoškolská studia.

Hned po sametové revoluci v roce 1989 se začal obětavě věnovat práci ve Svazu PTP-VTNP České republiky a aktivně se podílel na rehabilitacích bývalých příslušníků pomocných technických praporů. Celé řadě našich členů tak pomohl s vyřizováním odškodnění i náhrad za pracovní úrazy utrpěné během jejich nasazení v PTP. Do posledních chvil života se i ve svých devadesáti letech jako jednatel likvidační komise podílel na ukončení činnosti našeho Svazu a aktivně přitom pomáhal budovat i náš nově založený Spolek bývalých příslušníků PTP se sídlem v Praze. Jako pamětník seznamoval veřejnost s osudy bývalých příslušníků PTP a členů Pražského akademického klubu 48. Vladimír nestárnul, proto jeho náhlý odchod ze života nás velmi překvapil a bolestně se nás dotknul.

Vladimíre, za to vše, co jsi pro nás vykonal, ti z celého srdce děkujeme.
Budeš nám velmi chybět. Čest tvé nehynoucí památce.

Patnácté celostátní setkání PTP s AČR

Dne 10. 6. 2010 se ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá uskutečnilo XV. celostátní setkání bývalých příslušníků Vojenských táborů nucených prací – Pomocných technických praporů (PT). Akci organizoval svaz PTP ve spolupráci s AČR.

Letošní setkání mělo tradičně slavnostní ráz a bohatý program. Pozvání přijali hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, předseda svazu PTP ČR Bohumír Dufek, předseda Slovenského svazu VTNP-PTP Hviezdoslav Breburda, zástupce Konfederace politických vězňů Leo Žídek, místopředsedu Orla ČR Bořetěch Kostelka a další významní hosté. Akce se zúčastnily téměř tři stovky příslušníků svazu PTP a jejich blízkých, zástupců místní správy, samosprávy a společenských organizací a velení SOVZ Libavá.

„Každoroční setkávání pétépáků tady na Libavé má již svou tradici“, říká zástupce velitele SOVZ Libavá major Peter Gríger a pokračuje: „Území VVP Libavá je totiž posledním činným vojenským územím v republice, kde v padesátých letech vojenský tábor nucených prací působil. Dnes již na Libavé, ale i na mnohých jiných místech, nenajdeme po táborech žádné stopy. Jen vzpomínky bývalých účastníků zůstaly. Proto jejich setkávání má i v dnešní době velký význam. Nejde jen o vzpomínání na těžkou dobu jejich mládí, ale především na vzájemná setkávání kamarádů a přátel na celý život. Poutavé, mnohdy smutné životní příběhy bývalých PTP, mají zvláště pro mladou generaci, která nezažila totalitní systém neocenitelný význam.“

Pro účastníky akce hrála posádková hudba z Olomouce a po slavnostním zahájení následovalo kladením věnců u pomníku PTP na náměstí Města Libavá a krátká vzpomínka na zemřelé příslušníky PTP. Program pokračoval v nedaleké Staré Vodě, kde v chrámu sv. Anny sloužil mši arcibiskup Graubner. Odpolední setkání pokračovalo na PDA, kde byli po projevech hostí oceněni Pamětní medailí za dlouholetou spolupráci se svazem PTP pan Hviezdoslav Breburda a Josef Dřímal.

Podle majora Grígera se setkání bývalých příslušníků PTP a jejich hostů se opět vydařilo také díky spolupráci a podpoře armády ČR: „Jsem rád, že tuto akci můžeme pomoci každoročně organizovat. Účastníci se opět setkali, prožili na Libavé příjemný den. Je jenom dobře, že demokratická společnost dovede v dnešní době vytvořit prostor pro akce tohoto druhu.“

TEXT: kapitán Pavel Kočvara, tiskový a informační důstojník VeV-VA

Kolem 90 let
"Pétépáci" ukončí činnost svazu, už jsou na to moc staří
27.09.2016

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako "pétépáci", ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po "pétépácích".

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. "Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku," poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejnostíČeský svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členo"Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu," řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků" a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16 tisíc členů.

- PTP byly v letech 1950-1954 součástí armády. PTP byly sice založeny v roce 1950, ale už o dva roky dříve u několika ženijních pluků fungovaly speciální silniční prapory, do nichž rukovali "politicky nespolehliví" branci. Obdobnou funkci plnily i Vojenské báňské oddíly, které existovaly na Kladensku a Ostravsku. První čtyři PTP vznikly v září 1950, dostaly pojmenování lehké a byly určeny především pro stavební práce. O měsíc později začaly vznikat i těžké prapory vypomáhající například při těžbě uhlí.

- Rukovali k nim především branci nepohodlní vládnoucímu komunistickému režimu. S černými výložkami na uniformách tak končili duchovní, studenti bohosloví, zemědělci odmítající kolektivizaci, či příslušníci šlechtických rodů. Spolu s nimi byli do PTP odesíláni také mnozí Němci, Maďaři a Romové.
- Kromě domnělých i skutečných odpůrců komunismu byli k PTP později zařazováni také lidé s kriminální minulostí, alkoholici, analfabeti a rovněž branci, kteří ze zdravotních důvodů nemohli absolvovat klasickou službu. Část příslušníků PTP tvořili i běžní odvedenci s kvalifikací pro práci v dolech a na stavbách, kteří plnili úlohu instruktorů.

- Služba u PTP spočívala v tvrdé a často nebezpečné práci. "Pétépáci" byli nasazováni na stavbách silnic, železnic, domů či na práci v dolech, lesích a kamenolomech. Vyčerpávající fyzická práce spolu s různými formami ponižování měla tyto lidi "převychovat" v duchu komunistické ideologie. Výjimkou nebyly těžké úrazy, mnohdy smrtelné.

- Podle informací na stránkách Svazu PTP ČR (www.svazptp.cz) bylo do roku 1953 zřízeno celkem 18 PTP a těmito útvary prošlo více než 40 tisíc lidí. Podle odhadu některých historiků to ale bylo 60.000 osob, z nich 22.000 z politických důvodů.

- Mnozí z členů PTP sloužili ve Vojenských táborech nucených prací (VTNP) až 40 měsíců, přičemž původně nastoupili na dvouletou základní vojenskou službu nebo mimořádné cvičení. Na mimořádná vojenská cvičení byli povoláváni vybraní muži ve věku od 17 do 60 let, a to včetně nevojáků. Často šlo o syny rolníků odmítajících vstoupit do JZD, a proto se praporům, kde byli nasazeni, říkalo "kulacké".

- V průběhu roku 1953 se PTP začaly postupně transformovat na Technické prapory. Šlo o důsledek změn společenského klimatu, který nastal po smrti Josefa Stalina a Klementa Gottwalda. Poslední čtyři PTP zanikly v dubnu 1954. Jejich příslušníci mohli odejít do civilu, v řadě případů se ale museli zavázat k práci v hornictví nebo stavebnictví.

- O existenci Pomocných technických praporů a o podmínkách, jež v nich panovaly, se veřejně nemluvilo ještě řadu let po jejich zrušení. Zlom nastal až v souvislosti s uvolněním politických poměrů koncem šedesátých let. Pokus bývalých "pétépáků" o založení sdružení, které by je reprezentovalo, ale ukončila invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Druhý ustavující sjezd svazu se konal v únoru 1990.

- Alespoň částečné satisfakce za utrpěné křivdy se členové PTP dočkali po pádu komunismu. Kromě rehabilitace bývalí "pétépáci" dostali také finanční odškodnění.

- Fenomén PTP vstoupil do širšího povědomí díky knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni (poprvé vyšel v roce 1969, podruhé mohl vyjít až v roce 1990). Satirický román však podává zkreslený obraz reality, s níž se příslušníci těchto útvarů obvykle setkávali. Švandrlík sloužil u nástupnických Technických praporů, kde byly poměry již mnohem snesitelnější.

ČTK – Zbyněk Stanislav